Půst

Šest neděl před Velikonocemi, jako přípravu na tyto svátky oslavující vítězství Zmrtvýchvstalého Krista nad smrtí, prožíváme v období, které se nazývá doba postní. Tato postní doba začíná Popeleční středou, která letos připadá na 1. březen a je svátkem v kalendáři pohyblivým, protože navázaným na pohyblivý termín Velikonoc.
Těžko si jistě dovedete představit, že by celé to dlouhé období postní mělo být nepřetržitým hladověním. Docela nemožná čtyřicetidenní lačnost asi není, ale jistě by to pro nás bylo dokonale zničující - avšak Bůh ani jeho Církev neplánují zničení člověka, ale jeho zdokonalení a navrácení k původní předloze, podle níž byl člověk stvořen.
A je léty osvědčené, že i odřeknutí se některých pokrmů co do druhu nebo množství či času jejich konzumace může přispět k takovému zdokonalení.
Každý člověk, který třebas i na jeden den vysadí z jídelníčku třeba maso a sníží příjem i ostatních potravin, zbystří a pozná, jaké dobrodiní je, že jindy má jídla dost. Půst tedy prohlubuje naši vděčnost.
Najednou se takovou újmou v kvalitě a množství jídla může postící se solidarizovat s těmi lidmi, kteří se v podobné nouzi, již při půstu prožívám pouze chvilku a dobrovolně, nacházejí trvale a nedobrovolně. Tak snáze pochopím tíživost situace nouze té větší části lidstva, která skutečně hladoví.
Takové postění se, ale nemá člověka vést pouze k nějakému ušlechtilému přemítání nad "těmi chudáky v Africe či Asii", ale snadno nás přivede k účinné pomoci lidem postiženým nouzí. Tak ostatně byl v Církvi praktikován půst už od počátku. Lidé se postili nikoliv pouze proto, aby naplnili předpis Církve a vykonali nějaké fakírské cvičení, ale proto, že když si něco na svém stole odřekli, mohli takto uspořené prostředky poskytnout Církvi na nějaký charitativní projekt. Cílem přísného půstu stanoveného na určitý den (Popeleční středa a Velký pátek) není: teď si tedy odřeknu, ale co nesním dnes, uložím do ledničky a zítra si dám "do trumpety" dvojnásob. - Ale, co ušetřím na sobě dnes, mohu dát ve prospěch těch, co nemají nic nejenom o Popeleční středě a Velkém pátku, ale po celý rok.
Půst umožňuje také jasněji uvažovat. Kolikrát jsme si již ověřili, že když se dosyta a dobře najíme, najednou celí ochabneme, chce se nám spát, veškerá aktivita těla se sama zaměřuje k tomu, aby byl pokrm dobře stráven. Ale funguje to i opačně. Je-li člověk lačný, jeho smysly se naopak zbystřují, rychleji si vybavujeme z paměti - to znají herci, snáze uvažujeme a přemýšlení není nijak namáhavé. Sytý a přesycený člověk toho mnoho nevymyslí, jak se říká, "všechna krev z mozku se přesunula k žaludku". Půst je tedy dobrým předpokladem k vyšším intelektuálním a duchovním výkonům.
Umět si poručit, něco si odříci, k tomu nám půst poskytuje široké pole k nácviku. Kdo se postí, posiluje svou vůli. Až bude takový člověk postaven před nějaké rozhodnutí, až bude zvažovat, zda má konat dobro, nebo zda se poddá zlu, bude mít již natrénováno, jak odpírat tomu, co bychom snad i chtěli i když víme, že je to pro nás škodlivé. Kdo se naučí odepřít si v postě nějaké to jídlo, které je mravně neškodné, bude umět, až dojde k nějaké zkoušce, odmítnout i to, co je skutečně mravně závadné. Vládnout nad sebou přináší požehnání pro život. Člověk, kterým zmítají poryvy nejrůznějších tužeb jako vítr s nějakým odhozeným papírkem na ulici o sobě těžko může říci, že je svobodný. Člověk, který si umí poručit, který sebou vládne, dokáže mnoho, dokáže se soustředit na to, co je podstatné. Svou vůli umí napřít k dosažení rozumně vytyčených cílů.
Solidarita s trpícími bližními, vědomí vděčnosti za Boží dary, které nám už zevšedněly, posílení vůle a zintenzivnění duchovního života nejsou však jedinými důvody, pro které se křesťané postí. Zásadním důvodem k postu je připodobnění se Kristu, který ač je Božím Synem, neváhal se solidarizovat s námi lidmi, přijal nouzi naší lidské existence a stal se člověkem. Na kříži pak obětoval sám sebe, aby naše nouze o život mohla být nahrazena bohatstvím jeho Božské nesmrtelnosti, kterou nám nabízí.
K takovému cíli, k věčnému životu, směřuje Církev, a svým členům dává různě závazná doporučení, ba i příkazy, k tomu, aby tohoto cíle mohli dosáhnout. Proto Katolická církev stanovila postní řád, a já na závěr tedy odcituji z katolického katechismu kardinála Tomáška:
Každý pátek (po celý rok) si máme uložit nějaký půst: odřeknout si masitý pokrm, nic nepokazíme, když si odřekneme v pátek alkoholický nápoj, kouření, zá-bavný pořad v televizi a podobně. Můžeme vykonat nějaký mimořádný skutek zbožnosti: jít na mši svatou, přečíst si něco z Písma svatého, po-modlit se růženec, studovat náboženství, rozjímat a podobně. Anebo se můžeme rozhodnout pro mimořádný skutek blíženské lásky: na-vštívit nemocného, někomu pomoci, vykonat dobrovolnou službu občanskému nebo církevnímu společenství a podobně. Páteční půst se vztahuje na všechny katolíky od 14. roku věku do konce života.
Pouze dvakrát v roce je závazný přísný půst - o Popeleční středě (letos 1. března) a o Velkém pátku (letos 14. dubna). Tento půst se skládá ze zdrženlivosti od masitých pokrmů a z újmy v dávce pokrmu. V tyto dny není dovoleno jíst pokrmy připravené z masa teplokrevných zvířat (savců a ptáků) a dosyta se smí najíst jen jednou za den. Ostatní dávky se výrazně krátí.
Tento přísný půst jsou povinni zachovávat dospělí od dokon-če-ného 18. roku věku do dokončeného 59. roku věku.
Mladiství od 14. do 18. roku a starší nad 59 let se mají v tyto dny zdržet jen masitých pokrmů, ale dávku si nemusí krátit. Nemoc, těžká tělesná práce a jiný podobný vážný důvod od újmy v pokrmu osvobozují.

Ke správnému využití postní doby Vám žehná P. Jan Janeček, Váš duchovní správce.