Ordo militaris Crucigerorum cum rubea stella in pede pontis Pragensis, Ordo sacrorum ac militarium Crucigerorum cum rubea stella, Canonici Regulares Sanctissimae Crucis a stella rubea, Crucigeri cum rubea stella, Crucigeri stellati, Stelliferi, Křížovníci s červenou hvězdou, Křížovníci
Hlavní patronkou řádu je jeho zakladatelka sv. Anežka Přemyslovna, jejíž liturgický kult byl křížovníkům povolen Svatým stolcem již ve středověku, tedy dávno před jejím blahořečením (3. 12. 1874) a svatořečením (12. 11. 1989). Vedle sv. Augustina, jehož řeholí se řád řídí, se zvláštní úctě těší tajemství utrpení Krista a dále úcta ke sv. Kříži, zejména jeho Nalezení a Povýšení. Proto je také ctěna sv. Helena, (sv.) Konstantin Veliký a císař Heraklios, jakož pak i sv. Florian, sv. Jan Nepomucký i ostatní čeští patroni jako zvláštní ochránci ryze českého řádu. Křížovníci, kteří vznikli ze špitálního bratrstva, se starali o nemocné chudé i poutníky, avšak většina jejich špitálů a hospiců zanikla za husitských válek. V souvislosti s relativním poklesem počtu duchovenstva, došlo k postupnému přetvoření špitálního řádu v řád řeholních kanovníků, jejichž hlavní činností je duchovní správa v inkorporovaných farách. Řád však dodnes finančně podporuje činnost řady nemocnic, ačkoliv sám žádnou nespravuje.
Původně rovnoramenný červený kříž na černém plášti, od roku 1252 doplněný dole o červenou hvězdu. Objevuje se i kříž tlapatý. V průběhu 17. století převládal kříž kotvicový a teprve počátkem a hlavně v průběhu 18. století převládl kříž osmihrotý, obecně zvaný maltézský. Dříve byl řádový kříž převýšen černým kloboukem, zpravidla se čtyřmi střapci, ale od roku 1701 začal velmistr Franchimont užívat na jeho místě infuli a berlu. Baroko obohatilo řádový znak ještě o další honosné kusy, a to o velmistrovský klobouk, zvaný galerus (bílý se zlatou stuhou), o meč a šíp, které jsou umístěny na horní hraně štítu, nebo je jimi štít podložen. Štítonoši se staly postavy sv. Heleny a (sv.) Konstantina (právoplatně svatořečen pravoslavím, ale v katolické církvi nebyl nikdy oficiálně kanonizován). Snad i proto bývá tento štítonoš někdy interpretován jako císař Herakleios.
Původně černá kápě, škapulíř, surcot (tj. svrchní sukně) a pláš zdobený červeným rovnoramenným křížem, od roku 1252 doplněný dole o červenou hvězdu. V roce 1292 povolil papež Mikuláš IV. křížovníkům nosit i meč, který však při příchodu do konventu museli odevzdávat představenému. Dnes se řeholní oděv křížovníků skládá z černého taláru, zdobeného dvěma bílými jazýčky na kolárku, jaké dříve nosívalo i světské duchovenstvo, a osmihrotým červeným křížem, dole provázeným šestihrotou červenou hvězdou, která je vyšita i na levé straně černého řádového pláště. Velmistr si od dob baroka oblékal drahocenný sobolí plášť, dnes bohužel ztracený, kolem šíje kolanu s řádovým odznakem, u boku nosí skvostný meč a hlavu má pokrytou velmistrovským bílým hedvábným kloboukem, zvaným galerus.
Rytířský řád křížovníků s červenou hvězdou je jediný mužský řád, který má výlučně český původ a který měl své centrum vždy v Praze. Vznikl z laického špitálního bratrstva, u jehož zrodu však byly vedle zásad sv. Augustina přítomny i ideje sv. Františka z Assisi a také výjimečná osobnost sv. Anežky Přemyslovny. Tato vznešená dcera českého krále Přemysla I. Otakara a jeho druhé manželky královny Konstancie, se podle tradice narodila v Praze dne 20. 1. 1211. Již ve třech letech byla zasnoubena se synem (snad Břetislav) slezského knížete Jindřicha a jeho choti sv. Hedviky, později (v osmi letech) pak byla vyhlédnuta pro Jindřicha, syna císaře Friedricha II. V letech 1226-1228 se o její ruku ucházel i anglický král Jindřich III. Plantagenet a v letech 1228-1231 dokonce i ovdovělý císař Friedrich II. Roku 1231 se však rozhodla pro duchovní život a ze svého věna zahájila na, břehu Vltavy na Starém Městě pražském výstavbu velkolepě pojatého kláštera minoritů, nejenom mužské, ale i ženské řehole. Dne 11. 6. 1234 vstoupila do tohoto kláštera a z rozhodnutí papeže Řehoře IX. se stala abatyší (v této funkci zůstala až do své smrti dne 2. 3. 1282). V roce 1233 založila Anežka podle vzoru sv. Hedviky, kterou osobně vídala v dětství ve slezské Třebnici ošetřovat nemocné, zestárlé, chudé a opuštěné, a podle příkladu své sestřenice sv. Alžběty Duryňské, sv. Františka z Assisi a sv. Kláry, špitál u kostela sv. Haštala na Starém Městě pražském, tedy v těsném sousedství jí založeného a budovaného dvojkláštera. Špitální bratrstvo bylo původně finančně závislé na klášteře Chudých panen sv. Kláry. Téhož roku 1233 odkoupila Anežčina matka od řádu Německých rytířů kostel sv. Petra Na Poříčí se dvorem a vsi Rybníky, Hloubětín a Borotice, dne 6. 2. téhož roku vše darovala špitálnímu bratrstvu sv. Františka. Brzy se stali členy bratrstva i kněží. V roce 1235 získalo toto bratrstvo i ves Ďáblice a špitál se přestěhoval ke sv. Petru za městské hradby (extra muros). Na Anežčinu prosbu vzal papež Řehoř IX. bullou Omnipotens Deus ze dne 14. 4. 1237 špitál a bratrstvo v ochranu a pod přímou pravomoc Svatého stolce. Přitom přetvořil původní špitální bratrstvo na samostatný řád, potvrdil vlastnictví jeho statků, osvobodil nový řád od placení papežských desátků, povolil jeho členům případně přejít jen k přísnějším řeholím, udělil jim imunitu vůči obecným interdiktům a biskupským exkomunikacím a zaručil jim svobodnou volbu představených. Tím sice došlo k vytvoření řádu po právní stránce, ale fakticky zůstával i nadále závislý na klášteře Na Františku. Proto se Anežka zřekla listinou ze dne 15. 4. 1238 statků i příjmů hospitálu ve prospěch Svatého otce. Papež Řehoř IX. téměř obratem vydal 27. 4. 1238 bullu, jíž odevzdal mistru a bratřím nového řádu špitál se vším majetkem. Tím bylo osamostatnění řádu dokončeno. Roku 1240 se řád rozšířil na Moravu (Hradiště sv. Hypolita nad Znojmem), kolem roku 1245 do Slezska (Vratislav, Kluczborek). Dne 21. 5. 1252 Sv. Anežka slavnostně položila základní kámen ke stavbě nového špitálu a chrámu na staroměstské straně Juditina mostu. Kostel byl zasvěcen sv. Duchu a dosud se nachází v podzemí
dnešního chrámu sv. Františka ze 17. století. Špitálu se i nadále říkalo "u sv. Františka" s přídavkem "u paty pražského mostu" (ad pedem pontis pragensis). Poloha nového sídla vynesla řádu v letech 1252-1342 privilegium vybírat clo a mýtné, ale také povinnost udržovat a opravovat most. V roce 1253 se řádový majetek rozrostl o Dobřichovice, Tursko, Slivenec a Holyň. Anežka Česká požádala již v roce 1250 papeže Innocence IV., aby udělil řádu zvláštní rozlišovací znamení. Papež pověřil tímto úkolem pražského biskupa Mikuláše, který listinou ze dne 17. 6. 1252 přidal pro rozlišení k dosud užívanému červenému kříži na černém plášti červenou hvězdu. Ke slavnostnímu předání nového řádového znamení došlo v kostele sv. Petra Na Poříčí a od té doby se řád nazývá řádem křížovníků s červenou hvězdou. Nový znak potvrdil bullou ze dne 20. 6. 1256 papež Alexander IV. Tím byl počáteční vývoj řádu uzavřen. V roce 1243 byl řádu svěřen špitál sv. Alžběty ve Stříbře, v roce 1253 v Mostě a roku 1271 V Chebu. Téhož roku 1271 získal řád darem od královny Kunhuty ves Živohošť spolu s kostely v Řevnicích a Vladislavicích. Ve Slezsku pak řád získal roku 1260 hospitál v Boleslavci s proboštstvím sv. Quirina a roku 1273 faru v nedalekých Boleslavicích. Nově pak byly zřízeny špitály v Zembici (1282), ve Svídnici (1283) a Lehnici (1288). V sousedním Velkopolsku řád spravoval špitály v Inowrocławi (1268), v Brześći (1294) a dále v Krakově a v Sandoměři (1294). V Čechách řád rozšířil svou působnost i do špitálu v Klatovech (1288). Dne 27. 6. 1292 byla na základě provedené vizitace z nařízení Apoštolského stolce vydána Decreta Reformationis per Visitatores Apostolicos, která představují nejstarší řádové stanovy (Statuta antiquissima), jimiž se řád zřekl služeb sester, které až dosud spolu s bratry tvořily laický personál ve špitálech. Od roku 1305 se v listinách objevuje pro představeného titul "supremus magister" (t.j. nejvyšší mistr). Na přelomu 13. a 14. století přišel řád i na pozdější slavné poutní místo sv. Máří v Chlumu (Maria Kulm) u Sokolova. Přibyly i další špitály - v Litoměřicích, v Ústí nad Labem (1327) a také v Kouřimi (1338). O rozkvětu řádu svědčí skutečnosti, že zatímco v roce 1257 potvrzuje pražský biskup Mikuláš řádu podací právo k 16 kostelům, přibylo do roku 1329 postupně dalších 12 kostelů. Po založení Nového Města pražského museli křížovníci postoupit své pozemky mezi sv. Petrem a Rybníčkem, za což dostali náhradou duchovní správu při nových farních kostelech sv. Jindřicha a sv. Štěpána. V roce 1351 založil řád nový špitál v Písku a od Karla IV. získal špitál v Českých Budějovicích. Roku 1352 při-byl i špitál v Sušici. Dne 29. 11. 1378, v den úmrtí Karla IV., vypukl ve špitále křížovníků u sv. Františka požár, který zničil i kostel a konvent se všemi cennostmi, listinami i privilegii.
Listinou ze dne 6. 1. 1381 dostal řádový mistr na znamení samostatné duchovní pravomoci od kardinála Pilea Ravennského, papežského legáta u dvora Václava IV., právo nosit prsten. V této listině je řádový představený poprvé nazýván "mistr generál". Za nepořádků v průběhu vlády Václava IV. řád hodně utrpěl poklesem zákonnosti a morálky. Husitské bouře a války vypudily křížovníky z Prahy do diaspory na Plzeňsku, Loketsku a Chebsku. Řádový majetek byl vydán v plen a jeho rozchvácení se zúčastnil kde kdo. Navždy zanikly špitály v Sušici, Klatovech, Českých Budějovicích a v Litoměřicích, jakož i komendy ve Stříbře, Písku a Ústí nad Labem. Řád si však udržel konvent ve Vratislavi a na Hradišti sv. Hypolita, dále Cheb, Most, Karlovy Vary, Loket, Kynšperk nad Ohří, Chlum sv. Máří, Tachov a částečně i špitál v Praze. Zotavování řádu z následků husitských válek probíhalo pomalu a trvalo téměř sto let. Václav z Hradešína je jako nejvyšší představený řádu poprvé nazýván velmistrem v listině krále Ferdinanda I. ze dne 1. 10. 1535 a je řazen na čtvrté mís-to mezi zemskými preláty. Tou dobou ztrácejí križovníci vlivem šířícího se luteránství ve Slezsku Boleslavec, Boleslavice, Kluczborek a také patronát nad kostelem sv. Alžběty ve Vratislavi. Pro řád nejvýznamnější období nastává v letech 1561-1694, kdy řádoví velmistři byli zároveň i pražskými arcibiskupy s výjimkou arcibiskupa Matouše Ferdinanda Sobka z Bilenbergu (10. 6. 1668 - 29. 4. 1675), který nebyl postulován na generála a velmistra řádu. Spojení velmistrovství křížovníků s červenou hvězdou, jejichž řádové statky byly téměř všechny vykoupeny a úspěšně spravovány, takže velmistr byl finančně zcela nezávislý, s obnoveným arcibiskupstvím, které bylo beze statků a bez peněz, bylo tehdy jediným možným řešením neutěšené situace církve v českém království. Řád také proto mohl velkoryse nabídnout pohostinství prvním jezuitům na čele se sv. Petrem Canisiem (1555) a později i prvním kapucínům na čele se sv. Vavřincem z Brindisi (1599) ve svém pražském konventu. Tam byl rovněž roku 1581 zřízen provizorní kněžský seminář. Za stavovské rebelie byla řádu většina statků znovu rozchvácena, ale záhy po bělohorské bitvě je získal opětovně zpět. Při vpádu Švédů roku 1648 proměnili křížovníci svůj konvent v pevnost, kterou hájili studenti, měšťanstvo i řeholníci, včetně křížovníků, z nichž Mitis (Mitius) byI při obraně mostu dokonce zraněn. Konvent byl za bojů značně poškozen. O prestiži řádu křížovníků svědčí i skutečnost, že uherský primas a ostřihomský arcibiskup Jiří Szecsényi svěřil řádu špitály v Pozsony-Bratislavě a Pešti (1692). Baroko přineslo velkorysé stavební podniky řádu křížovníků nejen v Praze (generalát a chrám sv. Františka), ale také v Chlumu sv. Máří 1687 povýšen na proboštství) i jinde. Při nedostatku kněží vypomáhali křížovníci i na cizích farách. Počet farností, které řád spravoval, překročil číslo 140 a v západních Čechách se dokonce utvořila jakási "křížovnická diecéze". Postulace znamenala pro pražské arcibiskupství existenční jistotu a řádu přinesla věhlas a obrovské zásluhy nejen v materiální podpoře arcibiskupství, ale zejména v pastoraci. Ohrožovala však řád v jeho podstatě, zejména odporovala právu na svobodnou volbu představených a na svobodnou samosprávu (ordo exemptis). Velmistr-arcibiskup byl sice formální hlavou, ale řád fakticky administrovali generální převorové. Od postulace osvobodil řád křížovníků Jiří Ignác Pospíchal, kterému se později dostalo čestného označení restaurator vel secundus fundator ordinis (tj. obnovitel nebo druhý zakladatel řádu). V roce 1675 byl řádu potvrzen papežem Klementem X. rytířský titul, který je však třeba chápat jako titul čestný. Velmistr Pospíchal dal rovněž vystavět špitál ve Starém Kníně a také v Praze (v prostoru dnešního Národního divadla a paláce hrabat Lažanských). Pospíchalův nástupce, velmistr Franchimont, získal v roce 1701 od papeže Klementa XI. pro sebe i své následníky právo užívat při mši svaté pontifikálie a roku 1705 i právo opatské benedikce (benedictio abbatialis) a tím i opatskou důstojnost. Od té doby má nejvyšší představený řádu titul generál a velmistr řádu a je oslovován "Vaše Milosti" jako kterýkoliv jiný opat. Téhož roku (1705) uvedl velmistr Franchimont do Prahy řád trinitářů. Hostil jejich představeného a dohodl s ním vzájemnou filiaci mezi křížovníky a trinitáři. Do 18. století měl řád kromě kněží i laické bratry, potom již jen kněze, kteří nikdy neužívali řeholních jmen. V roce 1709 získali probošti na Hradišti sv. Hypolita nad Znojmem právo pontifikálií a stali se infulovanými moravskými zemskými preláty. V roce 1723 vznikla komenda u sv. Martina v Pozsony-Bratislavě (existovala do roku 1786) a v roce 1733 zřídil císař Karel VI. komendu u nového velkolepého chrámu sv. Karla Boromejského ve Vídni a odevzdal ji křížovníkům, kteří tam později postavili i špitál. Bullou papeže Klementa XII. ze dne 5. 10. 1738 získali právo pontifikálií i vratislavští mistři. Krátkodobě v letech 1770-1782 řád administroval svými probošty i královskou hradní faru u sv. Zikmunda v Budíně. Řád se ocitl v ohrožení za vlády "osvíceného" císaře Josefa II., který uvažoval o jeho zrušení, avšak zemřel dříve, než mohl tento záměr uskutečnit. Roku 1784 ale zrušil řádový špitál sv. Anežky na Novém Městě pražském a na Starém Městě pak kostel sv. Valentina. Další pohromu pro řád představovala ztráta celé slezské větve, když dekretem ze dne 19. 11. 1810 zrušil pruský král Friedrich Wilhelm III. řád křížovníků na svém území. Roku 1832 založil řád na takzvaném Špitálském poli v Karlíně dětskou opatrovnu, první svého druhu v Čechách. V letech 1910-1912 došlo v Praze k velkorysé přestavbě celého konventu, čímž byl stavební vývoj této lokality uzavřen. Pozemková reforma po vzniku republiky jen řád přinutila omezit své charitativní a špitální aktivity a položit ještě větší důraz na svou činnost v oblasti duchovní správy. Za nacistické okupace byly budovy pražského řádového centra zabrány pro potřeby protektorátních úřadů a gestapa. V roce 1950 pak komunistický režim křížovníky znovu vyhnal a do jejich pražského areálu nastěhoval část ministerstva vnitra. Obdobně byli zbaveni i ostatních nemovitostí a majetku. Nejhůře dopadly komenda a špitál v Mostě, které byly v rámci rozšíření Mostecké uhelné pánve, spolu s celým městem, zbořeny a zcela odstraněny. Jediná komenda, která přežila komunistickou likvidaci řeholí v Československu, byla vídeňská komenda u sv. Karla Boromejského (Karlskirche), která de facto začala suplovat potlačené pražské centrum řádu. Tam řád pomáhal i tisícům českých a slovenských uprchlíků v prvních dnech jejich exilu.
Ještě před pádem komunismu došlo v Římě ke kanonizaci sv. Anežky a všichni poutníci z Čech a Moravy byli označeni křížovnickými symboly - křížem a hvězdou. Tajně zvolený řádový generála velmistr Sirový se po listopadu 1989 energicky pustil do díla obnovy řádu a restituce jeho majetku, avšak tragicky zemřel dne 12. 2. 1992 na následky autonehody. Protože řád nedisponoval dostatečným počtem členů, byla z rozhodnutí Svatého stolce ustavena řádová delegátská správa, do jejíhož čela byl dne 21. 2. 1992 postaven jako apoštolský delegát světící biskup pražské arcidiecéze (dnes sídelní biskup ostravsko-opavský) Msgre František Václav Lobkowicz, O.Praem. Delegátská správa přinesla řádu hmotnou, duchovní i personální stabilizaci a rozvoj. Řád postupně opravuje zdevastovaný majetek a kostely (sv. Petr Na Poříčí, Chlum sv. Máří, Hradiště sv. Hypolita, Dobřichovice ap.), své kulturní bohatství zpřístupňuje veřejnosti (obrazová galerie, řádový poklad) a poskytuje své prostory pro chvályhodné účely (například církevní dívčí škole, slepecké knihovně ap.). Řád roste i početně. Zatímco k 19. 10. 1991 měl jen 13 členů (6 kněží, 5 kleriků a 2 novice), k 1. 1. 2001 měl již 21 členů (16 kněží, 4 kleriky a 1 novice). Řád přispívá na různé sociální programy a na provoz nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze.
Hradiště sv. Hypolita nad Znojmem (Hora sv. Hippolyta, lat. Mons s. Hippoliti, něm. Pöltenberg)
Původně významné hospodářské, vojenské a správní centrum kraje, vybudované na skalnatém ostrohu chráněném z jedné strany řekou Dyjí a Pivovarským potokem a potokem Gránicí ze strany druhé. Název Hradiště (Gradisc) se objevuje v listinách až v roce 1243, ačkoliv již listinou ze dne 7. 12. 1240 daroval král Václav I. tamní světské proboštství (Ecclesi-am in monte S. Ypoliti), které snad bylo archipresbyteriátem, řádu křížovníků v Praze. To potvrdil 9. 6. 1247 olomoucký biskup Bruno a v roce 1253 znovu Václav I. Podle potvrzení krále Václava II. z roku 1287 mělo Hradiště soudní imunitu (podléhalo jen soudu markraběte), bylo osvobozeno od zeměpanských povinností a z výnosů města Znojma a celé župy mu příslušel obilní a solný desátek. Počátkem 15. století utrpělo Hradiště značné škody při válkách mezi markrabaty Joštem a Prokopem a jeho statky byly roku 1411 doživotně zastaveny za 100 kop Ančce z Lipé, vdově po Jaroslavu z Meziříčí, která je držela ještě roku 1430. Teprve přičiněním probošta Mikuláše Bechinie z Lažan získali křížovníci své statky zpět. Za probošta Jana Czellara se v roce 1538 mluví o Hradišti jako o pevnosti a za Lukáše Glaucha, zvaného Landgraf, se nazývalo tvrzí a připomínalo se, že na jeho místě stával kdysi zeměpanský hrad. V čele proboštství se střídali významní mužové - Martin Medek z Mohelnice (později velmistr a arcibiskup pražský), jeho bratr Petr Medek z Mohelnice či Mikuláš Kozař, znamenitý matematik a astronom císaře Rudolfa II. V dubnu 1619 obsadil Jindřich Matyáš hrabě Thurn, který velel stavovskému vojsku, město Znojmo i Hradiště, kde se opevnil. Statky proboštství získal tehdy od moravských stavů znojemský hejtman Vilém z Roupova. Po bělohorské porážce odbojných stavů však byl veškerý majetek navrácen, a navíc v roce 1624 osvobodil císař Ferdinand II. Hradiště od dávek pro znojemský hrad. Důležitou roli na Hradišti sv. Hypolita sehrál probošt Gerhard de Schlessin, původem z Lutychu, od jehož vlády byli tamější probošti zároveň generálními vikáři celého řádu (vicarius generalis totius ordinis). Když v roce 1629 proboštství vyhořelo, byla zahájena jeho barokní přestavba. Tu přerušil v roce 1645 vpád Švédů, kteří se Hradiště zmocnili a vyplenili je. Gerhardův nástupce a synovec, Tomáš Kornelius de Schlessin, pak pokračoval až do doby, kdy byl zavražděn chamtivými příbuznými, v přestavbě Hradiště a dokončil ji. V roce 1662 dal vybudovat vně areálu proboštský kostel sv. Antonína Paduánského, který tak doplnil již stávající kapli Panny Marie Cellské a kostel sv. Hypolita (bývalá capella regia). Někdejší probošt Martin Konstantin Beinlich, který se stal v Praze velmistrem, vymohl roku 1709 hradišťským proboštům právo pontifikálií, čímž se stali infulovanými moravskými zemskými preláty, a dále hodnost řádových generálních vikářů na věčné časy (in perpetuum). Téhož roku se chrám sv. Antonína Paduánského stal kostelem farním a vnitřní kostel sv. Hypolita (královská kaple) byl vyňat z jurisdikce diecézního biskupa. Vynikající osobností byl i probošt Jan Ryvola. V roce 1742 utrpělo Hradiště značné škody pruským vpádem. V průběhu Sedmileté války se ocitl v ohrožení Mořic Adolf Karel vévoda ze Sachsen-Zeitz, O. Melit., titulární arcibiskup pharsalský a biskup litoměřický (1733-1759). Narychlo opustil svou diecézi a Marie Terezie mu určila za dočasný pobyt proboštství sv. Hypolita v Hradišti nad Znojmem, kde mu bylo roku 1758 vyhrazeno celé východní křídlo hlavní budovy konventu. Tam také dne 20. 6. 1759 zemřel a byl pochován. Zanechal po sobě značné dluhy a teprve po letech došlo k jejich vyrovnání. Z těchto peněz (14.156 zlatých a 7 krejcarů) byl zaklenut kupolí a vyzdoben freskami proboštský kostel. V roce 1806 a znovu roku 1809 způsobili v Hradišti mnoho škod Francouzi, kteří tam zřídili špitál. V revolučním roce 1848 přenocoval na Hradišti rakouský císař Ferdinand I., když se z rozbouřené Vídně ubíral do Olomouce, kde později abdikoval. Československá republika ztenčila v rámci takzvané pozemkové reformy řádový majetek i na Hradišti a komunisté ho pak vyvlastnili celý. Konvent byl uzpů-soben tak, aby sloužil charitativním účelům. Po listopadu 1989 se svého majetku ujali znovu křížovníci, kteří hned zahájili nezbytné opravy a restaurátorské práce.
Milostnou sošku Panny Marie s Ježíškem, vyřezanou na přelomu 13. a 14. století z lipového dřeva, nalezl podle řádového podání v místech dnešního poutního místa uprostřed lískového křoví (odtud pojmenování "Marie v ořeší") jakýsi sokolovský řezník. Ač byla odnesena, stále se vracela pod symbolickou ochranu keře. Proto dal nálezce pro její ochranu zhotovit v místě nálezu jednoduchou stříšku. Tu později jeden bednářský tovaryš nahradil dřevěnou kapličkou. Když se pověst o zázračné sošce rozšířila krajem a začaly k ní proudit zástupy poutníků, daroval roku 1383 majitel statku rytíř Jindřich z Reissengrünu řádu 60 jiter půdy a vytvořil nadání pro dva křížovnické kněze z Kynšperka nad Ohří, aby u kaple působili. Když jeho syn zemřel bezdětek, odkázal celý statek křížovníkům. Počátkem 15. století byla kaple nahrazena jednolodním kostelem, u něhož byl roku 1401 ustanoven jako první farář Jan Pichelmann, O.Cr. V roce 1429 kostel husité pobořili, ale mezi lety 1482-1492 byl rozšířen na dvoulodí a roku 1499 byla k němu přistavěna ještě kaple Tří králů. Mezitím ale roku 1469 osvobodil velmistr řádu Mikuláš Puchner místní obyvatele od všech robot, aby se mohli lépe věnovat rostoucímu počtu poutníků, a udělil jim privilegium konat při poutích trhy. Dne 4. 10. 1618 byl Chlum protestantskými šlechtici z okolí dobyt a vypleněn, ale již roku 1664 byla postavena zvláštní kaple pro milostnou sošku. V roce 1687 byl povýšen kostel na proboštství a řád přistoupil k rozsáhlé přestavbě celého poutního místa. Farní a konventní chrám nese patrocinium Nanebevzetí Panny Marie a sv. Máří Magdaleny, avšak pod názvem lokality - Chlum sv. Máří - je jednoznačně míněna Panna Marie a nikoliv Máří Magdalena.
Nový chrám se dvěma věžemi v průčelí byl postupně stavěn v letech 1687 až 1702. Pak se přistoupilo k přestavbě starého proboštství (1701-1702), ke zřízení nového hřbitova (1702-1703), ke stavbě ambitu (1704-1722 a 1725-1728), nové školy (1722) a celý areál, který zdobí dva velké a sedm malých věží, byl stavebně dokončen dobudováním nového proboštství (1723-1728). Největší rozkvět poutí nastal v druhé polovině 18. století, kdy Chlum sv. Máří patřil k nejnavštěvovanějším poutním místům v celé zemi. Jeho oblibu nedokázaly omezit ani josefínské reformy. Nadační statek o rozloze 127,7 hektarů (roku 1897) tvořily ještě hospodářský dvůr a pivovar. Těžkou ránu proboštství však zasadilo vyhnání tamějších Němců po roce 1945 a následné potlačení činnosti komunisty v roce 1950. Po křížovnících se duchovní správy na Chlumu ujali dominikáni, kteří (zejména pak ThDr. Metoděj Habáň, O.P. a krátce i pozdější královéhradecký sídelní biskup ThLic. Dominik Jaroslav Duka, O.P.) si tam zřídili tajné formační středisko svého řádu. Koncem 50. let bylo proboštství přeměněno na ubytovnu budovatelů elektrárny Tisová a později byly jeho budovy využity pro sbírku církevního umění. Po návratu křížovníků s červenou hvězdou byly na Chlumu zahájeny práce na obnově celého komplexu proboštství.
Antonín Brus z Mohelnice, 8. arcibiskup pražský (1561-1580); Martin Medek z Mohelnice, 9. arcibiskup pražský (1581-1590); Jan Bedřich hrabě z Waldsteina, 2. biskup královéhradecký (1673-1675), 16. arci-biskup pražský (1675-1694) Jan Křtitel Lachenbauer, 2. biskup brněnský (1787-1799); Emanuel Jan Křtitel Schöbel, 14. biskup litoměřický (1882-1909).
Arcibiskupové pražští postulovaní na velmistry řádu
Zbyněk Berka z Dubé a Lipé, 10. arcibiskup pražský (1593-1606); Karel sv. p. z Lambergu, 11. arcibiskup pražský (1607-1612); Jan Lohel, O. Praem., 12. arcibiskup pražský (1612-1622); Arnošt Vojtěch hrabě Harrach, kardinál, 13. arcibiskup pražský (1623-1667); Jan Vilém hrabě Liebsteinský z Kolowrat, 14. arcibiskup pražský (1668).
Lev, řádový mistr (1352-1363), který v letech 1352-1362 napsal a iluminoval na pergamenu latinský breviář s kalendáriem, jehož vyobrazení 12 měsíců posloužilo později Josefu Mánesovi jako vzor při výzdobě pražského orloje; Jiří Ignác Pospíchal (1634-1699), generální převor (1662-1694) a pak generál a velmistr řádu (1694-1699). Napsal Deník (Diarium), pocházející z let 1611-1680, psaný latinsky a česky, v němž zaznamenal všechny nejdůležitější události života nejenom soukromého a řádového, ale i života národního; Jan František Beckovský (1658-1725), správce řádového špitálu sv. Anežky na Novém Městě pražském. Napsal celkem 54 českých spisů věnovaných historii a hagiografii. Nejslavnějším jeho dílem je Poselkyně starých příběhů českých, jejíž první díl vyšel roku 1700. Druhý díl vydal z jeho pozůstalosti až Dr. A. Rezek v nakladatelství Dědictví sv. Prokopa v Praze ve třech svazcích v letech 1878 až 1880, v nichž je tato kronika dovedena až do roku 1718; Jan František Josef Ryvola (Rivola) (1649-1734), probošt v Chlumu sv. Máří (1699-1701), probošt na Hradišti sv. Hypolita (1708-1734), který jako milovník rodného jazyka vydal roku 1705 průkopnický Slowář Czěský: To jest: Slowa Některá Czěská, jak od Latinářůw tak od Němcůw wypůjčená, zase napravená a w wlastní Czěskou Rzěč obrácená k užívání Milowníkůw Czěské Rzěči. Svým způsobem se známými rovněž stali: Karel Antonín Postel (1793-1864), sekretář velmistra, který v roce 1822 tajným útěkem zběhl z řádu, odplul do Ameriky, kde přijal jméno Charles Sealsfield. V roce 1826 vydal v Londýně protirakouský pamflet Austria as it is (Rakousko jaké je). Napsal i řadu románů s indiánskou tématikou (například Tokeah aneb Bílá růže, 1828). Z jeho dobrodružného života i z jeho děl je patrný vliv zednářství; Augustin Smetana (1814-1851), řádový kněz a vysokoškolský učitel filozofie. Jako volnomyšlenkář s liberálními názory veřejně oznámil v roce 1848 nejenom opuš-tění řádu, ale i vystoupení z církve, čímž způsobil v Praze skandál a senzaci. Záhy poté těžce onemocněl a zemřel.
Řád křížovníků s červenou hvězdou je jediným mužským řádem, který vznikl na českém území a v Praze měl vždy své hlavní sídlo. Ve středověku vynikal na poli charitativně-špitálním, po husitských válkách začala převládat v činnosti řádu pastorace. V dobách postulace poskytoval materiální zabezpečení obnovenému arcibiskupství pražskému, které by v té době bez řádu křížovníků nemohlo vůbec existovat. Řád otevřel i první, byť provizorní, seminář pro přípravu a výchovu kněžského dorostu. Materiální podporou a přístřeším v počátečních fázích přispěli křížovníci i při uvádění dalších řádů (jezuitů, kapucínů, trinitářů) do českých zemí. V 19. století se pak mnozí členové uplatnili jako učitelé na středních a vysokých školách, přičemž velmistrům byl svěřován i dozor nad výukou na gymnáziích v celém království. V řádu křížovníků působili nejen Češi, Moravané a Slezané, ale i Lužici, Poláci, Jihoslované, Valoni a Němci. Nebyl tedy svým složením ani působištěm ryze českým řádem, jak se někdy nesprávně proklamuje, ale měl výrazně středoevropský charakter. Řád sice nedal církvi žádného svatého či blahoslaveného, ale přesto vyoral hlubokou a nesmazatelnou brázdu v oblasti kultury a vzdělanosti, jakož i na poli duchovním a charitativním, a to nejen v českých zemích, ale i všude tam, kam až jeho vliv dosahal.
Celý tento text je s dovolením autora převzat z knihy PhDr. Milana M. Bubna Encyklopedie řádů a kongregací v českých zemích, I. díl, Řády rytířské a křížovníci.
