CONCORDIA RES PARVA CRESCUNT. DISCORDIA RES MAXIMA DILABUNTUR.\ SVORNOSTÍ NEPATRNÉ VĚCI MOHUTNÍ. NEJVĚTŠÍ VĚCI SE ROZPADAJÍ NESVORNOSTÍ.

Kapitulní síň je situována v budově generalátu Řádu, jež vznikla dílem na zbytku Juditina mostu a dílem na pozemku bývalého špitálu založeném 1252. Juditin most však byl stržen povodní v únoru 1342, a byl nahrazen Mostem kamenným založeném Karlem IV. poněkud výše proti proudu řeky. Původní dřevěný špitál spolu s celým konventem lehl popelem v den úmrtí Otce vlasti dne 29. listopadu 1378. Obnovený špitál byl pak později, roku 1420, poškozen husity.

V roce 1648, kdy levý břeh Vltavy v Praze obsadila Švédská vojska a vyplundrovala rudolfínské sbírky uložené na Hradě, byla o strategicky důležitý Kamenný most svedena nejedna bitva. Tak se stal křižovnický konvent s mostem /osousedící důležitou pevností bránící proniknutí Švédů na pravý břeh a dokonání jejich díla zkázy. Při bojích o most byly budovy konventu tak vážně poškozeny, že bylo rozhodnuto vystavět konvent zčásti nově (1661-62). Protože však po třicetileté válce, za vlády 28. velmistra kardinála Harracha, nebylo dost prostředků ke stavbě, zahrnul později z úsporných důvodů do zdiva nového generalátu stavitel Carlo Luragho i zbývající části Juditina mostu včetně románské mostní věže. Celková zastavěná plocha v oblasti generalátu vzrostla o rozšíření směrem do řeky, když překlenutím úžiny dospěly základy generalátu až na nedaleký ostrůvek. V období vlády velmistra Jakuba Beera (1840-1866) bylo z výtěžku prodeje Josefem II. již dříve zrušeného špitálu sv. Anežky na Novém Městě Pražském přistavěno v letech 1846-7 budově generalátu třetí patro. Ve zvýšené části budovy byl upraven tento 18 m dlouhý, 5,5 m široký a 8 metrů vysoký sál. Výzdobou kapitulní síně byl roku 1848 pověřen Josef Navrátil.

Popis nástropních fresek

Pseudorokoková Navrátilova výmalba na způsob mramoru se zlacenými rostlinnými ornamenty je korunována romantickými nástropními freskami s výjevy charakterisujícími Řád, jeho spiritualitu a dějiny.

První freska (počítáno ode dveří) předvádí scénu z některé z křížových výprav podniknutých k osvobození Palestiny od

muslimských a jiných křesťanství nepřátelských utiskovatelů. V této době velkých válečných tažení objevuje se pochopitelná nutnost solidární péče o zraněné spolubojovníky, jež je posléze rozšířena i na ostatní nemocí či jinou nepřízní osudu stižené osoby. Tak vzniká špitální aktivita vojenských - rytířských řádů. Tato činnost pak čím dál více převládá a je časem zavedena v Evropě. Na tomto vzoru křesťanské lásky a rytířské solidarity staví i roku 1237 vzniklý špitální řád křižovníků s červenou hvězdou v Praze. V době svého největšího rozkvětu, v období vlády Karla IV., administrují křižovníci na šedesát špitálů, domů a farních kostelů v Čechách, na Moravě, ve Slezsku, Polsku a rovněž v Uhrách. Až dodnes je sociálně-charitativní činnost jedním z úkolů našeho Řádu.

Druhá freska zobrazuje jednu z klíčových scén ze souboru pokladu křižovnické spirituality. Jak už název Řádu sám napovídá, zvláštní vztah k ukřižování Páně, nástrojům Jeho umučení a svatého kříže je spiritualitě Řádu vlastní. Častým motivem výtvarných děl pořízených pro účely Řádu je i zde zobrazené Nalezení svatého kříže.

Když byl křesťanský kult Milánským ediktem císaře Konstantina Velikého roku 313 konečně povolen a křesťané tak byli zbaveni krutého pronásledování ze strany státu, nastal pochopitelně zvýšený zájem o křesťanskou zvěst. Tak i matka císaře Konstantina svatá Helena, zobrazená ve středu fresky, vydala se roku 325 do Palestiny shlédnout místa spojená s, tehdy poměrně nedávnými, biblickými událostmi ukřižování Páně na hoře Kalvárii. Tam našla spoušť a pohanskou modlu bohyně Venuše, kterou přikázala rozbít. Pátrala po svatém kříži, na kterém přinesl nejvyšší oběť za celé lidstvo Boží Syn Ježíš Kristus. S přispěním jerusalémského biskupa sv. Makaria nalezla nástroje umučení Páně i dřevo kříže. Tyto relikvie jako největší poklady křesťanství byly převezeny z velké části do Evropy, kde rozebrány na malé částečky, jsou na významných místech křesťanského kultu vystavovány zbožné úctě věřících. Také náš Řád má doposud v držení autentické památky na umučení Páně - trn z Kristovy trnové koruny a malou třísku z Jeho kříže.

Na tomto místě je snad i vhodné pohovořit krátce o symbolice řádového odznaku, jímž právě stylisovaný kříž je. V hlubokých počátcích Řádu je stylisace kříže poplatná dobové módě. Nejstarší formou řádového kříže je kříž řecký (t.j. rovnoramenný), nebo tlapatý (rovnoramenný s rozšířenými konci). V průběhu 17. století užívá se kříže kotvicového (jak jej můžeme vidět třeba na portrétu velmistra Pospíchala). Teprve s počátkem 18. století, kdy vyvstala potřeba více zdůraznit sepjetí s jinými rytířskými řády, uplatňuje se kříž maltézský (osmihrotý). Maltézský kříž symbolisuje totiž svými osmi hroty základní kvality rytířských ctností - zřetelnost, rozlišování, stálost, pochopení, pozorování, takt, útočiště a obratnost. Možný je i výklad pomocí osmi blahoslavenství z Ježíšova t.zv. horského kázání (Mt 5, 3-10) - víra, naděje, moudrost, spravedlnost, milosrdenství, láska, umírněnost a statečnost.

O znamení hvězdy, odlišujícím české křižovníky od jiných rytířských řádů honosících se rovněž odznakem kříže bude řeč ve výkladu k obrazu prvního mistra Alberta. V krátkosti lze načrtnout výklad hvězdy jako symbolu naděje, jindy Panny Marie pod křížem, nebo Betlémské hvězdy označující místo, kde spočívá Spasitel.
Třetí freska ukazuje Uvedení křižovníků do Prahy svatou Anežkou Přemyslovnou. Ideovým východiskem fresky je legenda obhajující rytířský titul řádu. Jejím obsahem je teorie o založení špitálního bratrstva a později křižovnického řádu z navrátivších se účastníků některé z křížových výprav.

Významným prvkem nejenom ozdobným, ale i historiografickým je ve zdejší kapitulní síni instalovaný fragment sbírky portrétů velmistrů Řádu. Vzhledem k tomu, že velmistrů se až do dnešních dnů v dějinách Řádu vystřídalo šest a čtyřicet, nelze se nikterak podivovat tomu, že ani tato poměrně rozsáhlá síň nemohla portréty všech pojmout. Proto zde figurují zobrazení jenom některých významnějších, přičemž další obrazy jsou částečně umístěny ve velkém sále generalátu a v depositářích, zatímco jiné jsou dosud nezvěstné. Tato sada obrazů velmistrů začala vznikat koncem sedmnáctého století, za vlády velmistra Pospíchala. Odborníci doposud s jistotou nestanovili, zda portréty pocházejí z malířské dílny Jana Kryštofa Lišky, či Jana Jiřího Heinsche (jemu však bývají nejčastěji připisováno deset pláten počínaje vemistrem - arcibiskupem Brusem a konče Franchimontem); některá díla možno snad připsat Michaelu Ledopoldovi Willmannovi. Jistou však zůstává autenticita podob portrétovaných velmistrů počínaje velmistrem Pospíchalem. Dá se předpokládat, že i portréty některých jemu nepříliš časově vzdálených starších velmistrů jsou věrohodným zobrazením jejich podob, neboť se dalo při zhotovení nových portrétů použít jako předloh starších obrazů od soudobých umělců. Zejména pokud se jedná o portréty arcibiskupů, lze téměř s jistotou odvozovat jejich původ od originálních zobrazení těchto hierarchů zhotovených pro Karolinum a arcibiskupství. Mladší velmistři byli pak portrétováni průběžně (např. velmistr Beinlich portrétován P. Brandlem). Nejmladší velmistři, jejichž obrazy v síni nejsou vystaveny, povolali umělce rovněž z nejkvalitnějších např. Brožíka či Ženíška.

Obrazy velmistrů Řádu v kapitulní síni jsou řazeny chronologicky. Starší velmistrové, počínaje prvním - Albertem ze Sternberga, jsou vymalováni na plátnech umístěných ve vyšší řadě. Ti mladší, počínaje Jiřím Ignácem Pospíchalem, zdobí síň v nižší řadě.
Výběr obrazů velmistrů začíná plátnem z nějž na nás shlíží idealisovaná podoba prvního mistra špitálu a bratrstva Alberta (1. 1237-1248), dle podání pocházejícího z rodu Sternbergů. Existuje teorie (jedna z více), že právě odznak hvězdy ze znaku Sternbergů byl převzat jako rozlišovací znamení pro náš Řád křižovníků s červenou hvězdou. Pravdou je, že Sternbergové hvězdu ve znaku mají, avšak nikoliv červenou na černém poli, ale zlatou na poli modrém, a nikoliv šestihrotou, ale osmicípou. Doložitelným faktem pak zůstává skutečnost připojení hvězdy ke kříži právě za působení tohoto mistra 17. června 1252. Mistr Albert spolu se sv. Anežkou formoval Řád a přispěl k jeho rozšíření do Slezska. Původní špitál při kostele sv. Haštala Na Františku byl v období jeho vlády přestěhován Na Poříčí ke sv. Petru.
Druhé plátno zobrazuje již devátého velmistra Jindřicha Wratislava z Mitrowicz (9. 1351 - 1352), můžeme si povšimnout i znaku Wratislavů vymalovaného ve spodní části portrétu. Jeho vláda je vyznačena v dějinách Řádu ziskem městského špitálu v Českých Budějovicích, darem Karla IV., a založením nového špitálu v Písku.
Nade dveřmi je umístěn portrét pražského arcibiskupa Antonína Bruse z Mohelnice (23. 1552 - 1580). Jeho osobou začíná skoro stopadesátileté slavné období (1561 - 1694 s výjimkou arcibiskupa Sobka) snoubení funkce velmistra Řádu s funkcí pražského arcibiskupa. Arcibiskupství v Praze bylo dlouhou dobu neobsazeno (141 let) a v důsledku předchozích dob husitského loupení a pustošení byla veškerá jeho správa znemožňována nedostatkem prostředků. Přestože byla podobně neblaze stižena i hospodářská základna Řádu, podařilo se tuto ještě využít k umožnění provozu správy arcibiskupství. Antonín Brus byl nejenom hlavou Řádu a takto správcem potřebných prostředků, ale nezanedbatelným vkladem do znovuoživení arcibiskupství v Praze byly i jeho osobní kvality a schopnosti. Oplýval dobrým zdravím těla, učeností, výmluvností, obezřetností, hovořil pěti jazyky, a jak to bývá u moudrých mužů, skromnost zdobila jeho duši. Jistě i proto si jej císař Ferdinand I. zvolil za svého osobního zpovědníka. Roku 1561, kdy je již devátým rokem velmistrem, se stává osmým pražským arcibiskupem, když byl ještě před tím biskupem vídeňské diecése. V nejistých dobách za vlády tří císařů Ferdinanda I., Maxmiliána II. a Rudolfa II., kdy sotva třetina země byla katolická, usiloval o šíření katolické víry zejména vzornou péčí o svěřené arcibiskupství i Řád.
Nástupcem Brusovým se stal jeho krajan z Mohelnice Martin Medek (24. 1580 - 1590). Rovněž on svými schopnostmi bystrého ducha (avšak v chatrném těle) vhodně zastal úřad velmistra i arcibiskupa. Jeho kvality vynikly jistě již tehdy, když si jej vybral arcibiskup Brus jako novokněze ke službě osobního kaplana. Rudolf II. jej jmenoval po Brusově smrti arcibiskupem a ten se ujal horlivě svého úřadu. Prosadil zavedení nového gregoriánského kalendáře, vyškrtl z provinčního kalendáře samozvané svátky Jana Husa a Jeronýma Pražského. V období pro katolickou církev těžkém musel čelit násilným zabírání far a kostelů, jež si mohli jinověrci dovolit hlavně díky nedostatku katolického duchovenstva. Proto arcibiskup Medek zval duchovní ze sousedních zemí a rovněž z tohoto důvodu založil alespoň provizorní seminář v konventu křižovníků, když vlastní seminář arcidiecése neměla. Neseděl nadarmo na svatovojtěšském stolci a stolci křižovnických velmistrů a pilnou a soustředěnou činností pastýře obnovil jak Řád, tak českou církevní provincii.
Arcibiskup Zbyněk Berka z Dubé (25. 1592 - 1606), jehož zobrazení můžeme vidět jako druhé v nejvyšší řadě portrétů, byl prvním z řady velmistrů - arcibiskupů, který nebyl, jako jeho předchůdci, nejprve velmistrem a pak teprve arcibiskupem. On se až jako arcibiskup, po dohodě s císařem Rudolfem II., stal křižovníkem a byl postulován na úřad velmistra, čímž byla na období vlády jeho a dalších tří velmistrů poněkud podvázána svoboda volby velmistra. Arcibiskup Berka bývá místy v literatuře označován za kardinála, neboť snad byl papežem Piem V. in petto kardinálem jmenován. Jako arcibiskup vymohl pro sebe a své nástupce na svatovojtěšském stolci knížecí titul, připravoval beatifikaci svaté Zdislavy z Lemberka, podařilo se mu svolat provinční sněm, kde byly konečně vyhlášeny dekrety tridentského koncilu. Jako velmistr prokázal svou péči o řád přestavěním původní demolované tvrze v Dobřichovicích na zámek.
Karel svobodný pán z Lambergu (26. 1607 - 1612), 26. velmistr v pořadí, byl rovněž arcibiskupem a postulovaným velmistrem. Jeho vláda se však vyznačovala pro obě instituce spíše úpadkem. Sám stižen epilepsií trávil mnoho času v odloučenosti kláštera v Oseku a nemohl náležitě vykonávat úkoly plynoucí z jeho úřadů. Správa arcibiskupství byla svěřena světícímu biskupu Janu Lohelovi, jenž měl právo nástupnické; správa majetku, i Řádového, byla vykonávána nikoliv nezištně prostřednictvím světských úředníků. Generální převor Sölder se však účinně snažil bránit, pokud možno, rozchvácení majetků.
Jak již dříve řečeno, Jan Lohel (27. 1612 - 1622) byl koadjutorem a tudíž po smrti Lambergově automaticky nastoupil na arcibiskupský stolec. V duchu zvolna se zažívající postulační praxe byl rovněž přijat za velmistra Řádu. A nedosti na tom, navíc byl ještě opatem strahovského kláštera. Byl tepelským premonstrátem a později zvolen převorem zpustlého kláštera na Strahově. Pro svůj nízký věk nebyl hned opatem zvolen, ale později se mu tato funkce již nevyhnula. Pro strahovský klášter udělal tak mnoho, že bývá nazýván druhým zakladatelem strahovské kanonie. Úřad světícího biskupa v Praze odmítal, ale později, když byly jeho pravomoci posíleny, pustil se s vervou do práce. Snažil se nekompromisně stavět proti sílící vlně protestantismu importovaného z Německa. Země byla zásluhou slabé vlády vydána všanc čím dál zpupnější protestantské šlechtě. Direktorium v roce 1619 schválilo konfiskační zákon, jímž vrcholily šikany jimiž byly Řád i Církev již před tím stíhány. Nejeden majetek určený k poskytování péče nemocným a chudým skončil v držení kruhů blízkých Direktoriu. Dlouho však jich neužili, neboť za necelé dva roky již hlavy direktorů prázdnými zraky hleděly z mostní věže na jimi vypleněný křižovnický konvent, jenž svými prostředky měl hradit jejich Církvi a vlasti nepřátelské záměry. Arcibiskup Lohel, když se vrátil v roce 1620 z exilu nabídl všem evangelickým kazatelům smíření a dokonce i kněžské svěcení, ale ti podanou ruku většinou odmítli. Arcibiskup - velmistr - opat Jan se v těžkých dobách počínající třicetileté války osvědčil svou odvahou a pevností spojenou s milosrdenstvím. Své poslední odpočinutí nalezl ve strahovské bazilice.
Arnošt Vojtěch hrabě z Harrachu (28. 1623 - 1667) na nás hledí z posledního obrazu v nejvyšší řadě, jím končí nejenom horní řada, ale také období postulace. Ještě jeho nástupce Jan Bedřich hrabě z Waldsteina, byl v jistém období zároveň velmistrem i arcibiskupem, ale za okolností zcela odlišných, než bylo zvykem v období postulace. Harrach byl již díky své vlivné rodině předurčen ke skvělé kariéře. A dlužno říci, že nebylo třeba litovat, neboť úřady, jimiž byl pověřován, vykonával nanejvýš vzorně. Již za svých studií v Římě byl jmenován komorníkem a tajemníkem papeže Řehoře XV. Četné kanonikáty byly korunovány volbou arcibiskupem pražským a postulací za velmistra Řádu. Čtyřiadvacetiletý arcibiskup - velmistr začal horlivě a energicky pracovat na katolické reformaci a zabezpečení náhrady za rozchvácené církevní majetky. Již za tři roky po zvolení arcibiskupem je (jako 27-miletý) jmenován kardinálem. Do období jeho vlády spadá přenesení ostatků zakladatele premonstrátů sv. Norberta z protestantského Magdeburgu na Strahov. Na Harrachovu žádost zřídil papež Alexander VII. nová biskupství v Litoměřicích (1655) a Hradci Králové (1664), čímž se podařilo poněkud efektivněji využít síly oslabené katolické duchovní správy v Čechách. Drama třicetileté války přeneslo se v jednom svém dějství roku 1648 rovněž do Prahy, když Hradčany a Malou Stranu obsadila Švédská vojska. Kardinál - velmistr byl zajat, ale vykoupil se ze zajetí 50.000 tolary. K tomu, aby nebyl obsazen a vyloupen i zbytek Prahy přispěli svou měrou i křižovníci, před jejichž konventem odehrávala se bitva o Kamenný most. Zásluhou známé studentské legie P. Jiřího Plachého S.I. nepodařilo se Švédům Prahu pokořit docela. Jako poděkování Matce Boží a na paměť toho byl pak o dva roky později (1650) vztyčen na Staroměstském náměstí onen známý Mariánský sloup, jehož trosky vložila do svých vratkých základů barbarským svatokrádežným činem poznamenaná Masarykova republika. Boje se Švédy těžce poškodily objekty konventu a byla tedy započata obnova, jejímž výsledkem byla i tato budova generalátu (tehdy však ještě o patro nižší), kde nyní stojíme.
Novou řadu portrétů zahajuje obraz velmistra Jana Bedřicha z Waldsteina (29. 1668 - 1694). Volba velmistra Waldsteina představuje částečně přechodné stádium mezi obdobím postulace a obdobím obnovené svobody volby velmistrů. V jistém smyslu však již byla Waldsteinova volba prvním květem velmistrovství osvobozeného od postulace. Pražský arcibiskup Sobek se po Harrachově smrti sice hlásil k postulaci, ale nebyl přijat a na místo něho byl velmistrem zvolen 1668 právě J. B. Waldstein, který byl ovšem tou dobou sídelním královéhradeckým biskupem. Později, po Sobkově smrti, však se r. 1675 velmistr stal pražským arcibiskupem. Za Waldsteinova velmistrovství vznikl nový špitál pro chudé v Bratislavě a pro vojáky a invalidy v Pešti. Neopominutelným znakem Waldsteinovy vlády byla čilá stavební aktivita. Jednak jde o velkorysou přestavbu a rozšíření významného poutního místa v Chlumu svaté Máří v západních Čechách a hlavně pak o výstavbu nového hlavního křižovnického chrámu sv. Františka z Assisi v Praze. Tuto velkolepou a ve své době ojedinělou a vzorovou stavbu Jana Battisty Matheye zbudovanou v letech 1679-88 na základech staršího gotického špitálního kostela velmistr Waldstein 2. (nebo 8.) prosince 1687 vysvětil. Je rovněž jeho zásluhou zisk význačné relikvie, o níž byla již zmínka v odstavci hovořícím o prostřední nástropní fresce kapitulní síně, totiž zisk trnu z Kristovy koruny.
Volba Jiřího Ignáce Pospíchala (30. 1694 - 1699) a působení započíná rovněž novou kapitolu v dějinách Řádu. Pro svou horečnou a úspěšnou péči o rozvoj Řádu bývá nazýván jeho druhým zakladatelem. Podařilo se mu Řád vymanit ze zlaté klece postulace - je po mnohých letech pouze velmistrem, nikoliv zároveň pražským arcibiskupem. Tak má mnohem volnější ruce pro práci ve prospěch Řádu. Obnovuje kázeň, pečuje o kulturu, literaturu i školství, což je mu možné díky zvelebení hmotné základny Řádu. Zakládá nový špitál sv. Anežky poblíž nynějšího Národního divadla, jenž je pak, jak již řečeno, Josefem II. zrušen a výtěžek z prodeje je v 19. století užit k zbudování vyššího patra generalátu a této kapitulní síně. V době vlády velmistra Pospíchala papež Innocenc XII. (1695) opět potvrdil Řádu všechny výsady a důstojnost řádu rytířského. Následkem toho značně stoupla prestiž Řádu i jeho velmistrů, kteří byly na základě rozhodnutí císaře Leopolda I. oprávněni zasedat v Českém stavovském sněmu jako 4. v řadě prelátů království českého a jako 1. mezi řeholními preláty.
Po smrti Pospíchalově je zvolen 31. velmistrem Jan František Franchimont z Frankenfeldu (31. 1699 - 1707), jehož podobizna na nás hledí z protější stěny. Roku 1701 získal od papeže Klementa XI. právo užívat velekněžské bohoslužebné propriety - pontifikálie (mitra, berla, prsten, pektorál, rukavice, střevíce, punčochy, katedra, faldistorium, bugia). Od téhož papeže obdržel o čtyři roky později právo opatské benedikce a tím i titul „generála a velmistra Řádu“ s oslovováním „Vaše Milosti“. Tyto pocty neužil samozřejmě toliko ke zvýšení své osobní prestiže, ale především jako nástroj k povznesení a zdůraznění zásluh a důležitosti Řádu. Sám se pouze netěšil z nabytých titulatur a poct, ale výrazně přispěl ke zvelebení téměř všech křižovnických kostelů. Neúnavně pracoval, takže jej smrt zastihla právě při práci, když visitoval křižovnický kostel v Karlových Varech.
Portrét následujícího 32. velmistra Martina Beinlicha od Petra Brandla zde není vystaven a tak soubor pokračuje zobrazením 33. velmistra Františka Matěje Böhmba (33. 1722 - 1750). Jeho zásluhou je skvostná fresková výzdoba zdejšího křižovnického chrámu sv. Františka, kterou prozíravě pověřil vynikajícího soudobého malíře Václava Vavřince Rainera. V souvislosti s oslavami pětistého výročí založení Řádu a jako projev díků za odvrácení morové rány založil císař Karel VI. 17. listopadu 1733 křižovnickou komendu při kostele sv. Karla Boromejského ve Vídni. Nové působiště bylo záhy rozšířeno i o nemocnici. Dodnes je tento po svatoštěpánském dómu největší vídeňský chrám, skvost z dílny Johanna Fischera z Erlachu, v držení našeho Řádu.
Julius František Waha (34. 1750 - 1754) byl velmistrem pouze krátce, takže se nestihl výrazněji zapsat do dějin velmistrovského úřadu. Významným jeho činem ale je visitace komendy ve Vratislavi v Slezsku již odděleném od zemí koruny české. Velké finanční obtíže slezské větve Řádu pomohl napravit zefektivněním správy majetku a tak tuto větev zachránil před zánikem.
Jeho nástupce v úřadě, Antonín Jakub Suchánek (35. 1755 -1795) byl povolán k tomu, aby Řád chránil před josefinismem rozleptávajícím svými idejemi disciplínu v Řádě. Josefínské osvícenství si tak připravovalo vhodné prostředí pro pozdější zrušení nejednoho řádu ve svém dosahu. Josef II. vydal roku 1781 dekret, jímž se zabavoval veškerý špitální majetek ve prospěch zřizované státní špitální nadace. Stihl však prozatím zrušit pouze Anežský špitál na Novém Městě poblíž místa, na němž nyní stojí Národní divadlo. Řád pak sám ušel likvidaci holé existence jenom díky panovníkově včasné smrti (1790).
Zániku z rukou osvícenců se ale nevyhnula větev řádu sídlící ve Slezsku, které bylo podřízeno Pruskému království. 37. velmistr František Kristián Pittroff (37. 1810 - 1814) dostal místo blahopřání k volbě list od posledního Vratislavského mistra líčící okolnosti zrušení komendy. Pruský král Friedrich Wilhelm II. dekretem ze dne 19. listopadu 1810 Vratislavskou komendu přes protesty a odpor zrušil. Majetek byl zabaven, zčásti převeden na Vratislavskou universitu a gymnasium (které Řád 1638 sám založil), zčásti vydražen ve veřejné dražbě, špitál zbořen. Vzácná knihovna a archiv rozchvácen.

Bělohlávek, P. V. - Dějiny Českých křižovníků s červenou hvězdou, Praha 1930; Buben, M. M. - Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou, Praha 1996; kol. – Encyklopedie Diderot (CD ROM), Praha 1999; kol. - Kniha památní na sedmisetleté založení Českých křižovníků s č. hv., Praha 1933; Rieger, F. L. - Slovník naučný, Praha 1866; Schikora, R. - Naše světla, Frýdek 1947