Hlavní řádový kostel sv. Františka z Assisi
Vstoupí-li do chrámu sv. Františka z Assisi v Praze pozorný návštěvník, nemohou jeho pohledu uniknout tři kruhové otvory v podlaze kostela. Tyto průduchy spojují barokní chrám s jeho gotickým předchůdcem - špitálním kostelem sv. Františka (někdy označovaný Sv. Ducha - dle zasvěcení špitálu). Základní kámen ke stavbě tohoto kostela položila sama svatá Anežka Přemyslovna 21. května 1252. Výsledkem tohoto založení pak byla centrála tvořená velmi krátkým trojlodím, v němž se každá z lodí sestávala ze dvou klenebních polí. Na hlavní loď navazoval mělký pětiboký presbytář. Špitální kostel byl sice v době stavby barokního horního chrámu přestavěn na kryptu a jeho gotická klenba byla stržena a nahrazena nižším barokním zaklenutím, přesto se zachovaly četné fragmenty v náznacích vykreslující krásu původní stavby. Vzhledem k blízkosti Řádu a královské rodiny je pochopitelná vysoká kvalita architektonického záměru i provedení, t.j. kamenických prací. V průběhu věků vlivem náplav z povodní a zároveň navážek, jež měly zvýšit nábřeží a tak povodním čelit, dostal se gotický kostelík 4–5 m pod úroveň nově konstituovaného okolního terénu. Tím vznikl vhodný základ ke stavbě chrámu novějšího, na starším stojícího. Přestavěný, nicméně stále působivý interiér špitálního kostela - podzemní kaple - můžete zhlédnout během své návštěvy naší galerie. |
Nahoru |
Nový kostel svatého Františka z Assisi vznikl v letech 1679 - 88 z popudu velmistra a arcibiskupa Jana Bedřicha z Waldsteina a převora a pozdějšího velmistra Jiřího Ignáce Pospíchala podle projektu Giovanniho Battisty Matheye. Velmistr Waldstein nehodlal nechat pro účely Řádu v místě svého sídla vystavět nějaký nevýrazný a „standardní“ chrám, ale k tomu, aby nová budova pravdivě vypovídala o významu Řádu sezval on i jeho nástupci architekty a umělce skutečně garantující kvalitu a exklusivitu. Architekta Matheye pozval z Itálie a tato investice se pak bohatě vrátila v nových a působivých formách, které cizí architekt vtělil k ozvláštnění do budovy. Tak se stal tento křižovnický chrám právem vzorem pro pozdější stavby jiných barokních kostelů v Praze - jako kupříkladu chrámu sv. Mikuláše na protějším Malostranském břehu řeky. Velmistr Waldstein chrám v prosinci 1687 požehnal a v roce následujícím 27. června posvětil. |
Nahoru |
Když byl chrám dostavěn, hledal se nějakou dobu vhodný umělec schopný skvostnou budovu okrášlit neméně skvostnou výzdobou. Takového umělce nalezl 33. velmistr František Matěj Böhmb (1722-1750) ve vynikajícím barokním malíři Václavu Vavřinci Reinerovi. Monumentální 40 metrů a 88 cm vysoká kupole na eliptickém půdorysu korunující kompaktní nevelkou chrámovou budovu se Reinerovi stala místem k vytvoření působivé fresky znázorňující Poslední soud (1722-3). V prostoru kupole víří zástupy andělů a objevuje se svatý Kříž, jenž má podle Apokalypsy na obloze v den Posledního soudu vyvstat a být všem viditelným. Anděl se srpem čeká na pokyn Boha, aby sežnul k Božímu soudu lidskou žeň. Zatímco jiní andělé již trubkami dávají znamení. Na pendativech podpírajících kupoli mistr Reiner zobrazil čtyři evangelisty, kteří mohou svými evangelii pomoci lidstvu, aby v den soudu před Bohem obstálo. Ideově pak Reiner pokračuje obrazy umístěnými pod zobrazeními evangelistů, portréty čtyř církevních otců, kteří podávají lidstvu věrohodný výklad oněch čtyř evangelií. Rovněž výzdobu postranních kaplí a valených kleneb postranních ramen lodi (Konstantinova bitva, Adorace Archy úmluvy) dostal Reiner za úkol. Dalším výrazným okrasným prvkem interiéru je sada soch, vroubící celou chrámovou loď. V nikách z tmavého sliveneckého mramoru, jímž je zhusta interiér chrámu obložen, jsou umístěny kontrastně bělostné sochy světců. Tak pokračuje umělecký záměr od zobrazení Posledního soudu, přes evangelisty, podávající návod k uspění před Božím soudním stolcem, dále přes církevní otce, kteří blíže vysvětlují evangelia až konečně k svatým, kteří ve svém životě již požadavky evangelií splnili a jsou všem lidem předkládáni jako vzory.1 Již dříve byli k vyzdobení interiéru a zhotovení mobiliáře přizváni skvělí sochaři, štukatéři a malíři. Dokladem jejich umu pak jsou tato díla: Předně hlavní oltář (1700-1701) zdobený sochami svaté Heleny a sv. Augustina, a oltářní nástavec od sochaře Matěje Václava Jäckela. Zvláště socha sv. Heleny je považována za vrchol Jäckelovy tvorby inspirované díly neméně věhlasného Giovanni Berniniho. Způsob zapracování dramatické scény do oltářního nástavce, jak se to zdařilo Jäckelovi, jenž mění oltář v jeviště nebeského zjevení, je ve své době v Čechách ojedinělé a stává se vzorem pro domácí umělce, jako kupříkladu pro Matyáše Brauna. Naši pozornost pak poutá oltářní obraz od Jana Kryštofa Lišky znázorňující Stigmatisaci sv. Františka z Assisi. Je právem považován za nejhodnotnější z Liškových děl. Podepíraný sv. František zírá na zjevení Ukřižovaného Spasitele a v mystickém vytržení se mu na těle tvoří, jako vyznamenání a znamení těsné sounáležitosti s Ukřižovaným, tytéž rány, jako Ježíši Kristu. |
...pokračování |
Nahoru |
Svatý František z Assisi - Giovanni Bernardone, se narodil jako syn bohatého italského obchodníka. V dětském věku se naučil francouzsky a proto mu přezdívali „Francesco“. Jako mladík měl sklon k bezstarostnému užívání života, ale zkušenosti z občanské války změnily jeho postoje. František začal šířit své přesvědčení o správnosti života v chudobě, víře, radosti a pokání. V roce 1210 dostal povolení od papeže Inocence III. hlásat spolu s jedenácti druhy v prostotě a pokoře slovo Boží. Za hlavní sídlo si zvolili kapli Porziuncula poblíž Assisi. Bratři se vzdali majetku, žili podle Evangelia, odmítali chladnou akademickou učenost bez vztahu k Bohu, ze skromnosti nepřijímali církevní úřady a jen někteří měli kněžské svěcení. Toto nové hnutí získávalo mnoho příznivců a již v r. 1217 se začalo přetvářet v řeholní řád, jemuž roku 1221 vypracoval František za pomoci kardinála Ugolina pravidla, zdůrazňující pokoru a chudobu. Papež Honorius III. schválil Františkovu řeholi v roce 1223. Tak byly položeny základy ke vzniku pozdějších řádů františkánů, minoritů a kapucínů. Sám František nebyl nikdy vysvěcen na kněze a vzdal se i vedoucího postavení v řádu. V době, kdy se mnozí snažili „opravit“ Církev nejrůznějšími bludnými reformami (jako kupř. později u nás Jan Hus), sv. František začal nápravu církevní kázně nápravou svého vlastního života a svou důsledností a příkladem strhl k následování mnohé. V roce 1212 založil spolu se sv. Klárou komunitu klarisek. Úspěšně se pokoušel i o misionářkou činnost mezi muslimy a navštívil Svatou zemi. Obraz na hlavním oltáři zachycuje důležitou scénu ze života sv. Františka – stigmatisaci. Slovo stigmatisace znamená přijetí stigmat – ran na stejných místech těla, jak je utrpěl Ježíš Kristus při svém ukřižování. Roku 1224 svatý František konal čtyřicetidenní půst na osamělé hoře Alverně. Zde měl kolem svátku Povýšení svatého Kříže (14. září) vidění ohnivého anděla se šesti křídly, jak sestupuje s nebe. Přesněji řečeno, takový druh anděla bývá nazýván seraf, nebo serafín (od hebrejského slova <sáraf> = hořet); kvůli tomuto výjevu z Františkova života, bývá František z Assisi také zván Františkem Serafínským. Seraf se k Františkovi velmi rychle přiblížil a tu František poznal, že má anděl podobu Ukřižovaného. Sv. František užasl a zaradoval se, že může mít tak těsný kontakt s výjimečným stvořením, ale zároveň pocítil velikou bolest, když viděl názorně předvedené rány ukřižování. Světec se v přítomnosti anděla vroucně modlil a když seraf zase zmizel, ukázalo se, že Františkovo tělo rovněž dosáhlo podobnosti s Ukřižovaným. Ruce i nohy byly probity hřeby, i rána v hrudníku, jakoby od kopí, se objevila a až do konce Františkova života (1226) krvácela. Tak se svatý František stal živoucí ikonou Ukřižování, on, který hlásal Krista slovem i celým svým napraveným životem, připomínal Krista i vzezřením. Svátek Stigmatisace sv. Františka z Assisi si náš Řád připomíná 17. září. |
Nahoru |
Za nikoliv nepodstatnou zmínku stojí postranní oltáře, resp. jejich výzdoba. Oba obrazy pro postranní oltáře namaloval (1701-2) Liškův adoptivní otec Michael Leopold Willmann. U obrazu Nanebevzetí Panny Marie je Willmannovo autorství sporné, nověji bývá dílo připisováno Liškovi. Wilmannovo autorství protějšího obrazu Nalezení svatého Kříže je však nezpochybnitelné. Obě díla jsou považována za špičková a opět vzorová pro tvorbu pozdějších barokních umělců. Obraz Nalezení sv. Kříže je vrouben bohatě zdobným rámem tvořeným zlaceným hustým akantovým listovím, jímž se proplétají andílci nesoucí nástroje související s umučením Ježíše Krista (hřeby, kladivo, kleště, důtky, kopí, houba nasycená octem a připevněná k tyči, rouška s Kristovou obtištěnou tváří). Na retabulu tohoto postranního oltáře můžeme si povšimnout prosklené objemné tumby ochraňující ostatky prvokřesťanských svatých mučedníků Florencia a Pia 2 přenesené z Římských katakomb. Podobně velkoryse je pojata výzdoba protějšího mariánského oltáře, kde byla bujná skupinka andílků namísto nástroji umučení vybavena liliemi. Zhotovení plastických prvků výzdoby obou oltářů je připisováno Matějovi Václavu Jäckelovi. |
...pokračování |
Nahoru |
Když první lidé, jež Bible zve Adamem a Evou, svou neposlušností a pýchou narušili Boží řád ve světě, vznikla z tohoto narušení disharmonie. Tento nesoulad vyvrcholil ve vydání celého lidského rodu onou disharmonií vzniklému utrpení a smrti. Po všechny generace, jako zhoubnou chorobu, si lidé pak měli nést nepřízeň, která bývá zvána dědičným hříchem. Avšak poté co Stvořitel viděl, jaké neštěstí si lidé přivodili, slíbil nápravu. Náprava přicházela velmi zvolna, po dlouhou dobu bylo lidstvo na ni připravováno. Až krátce před naším křesťanským letopočtem narodila se zbožným rodičům Jáchymu a Anně dívka Maria, kterou Bůh již předem zamýšlel učinit matkou pro svého Syna Ježíše - nositele té nápravy. Aby byla lidská bytost vůbec schopna tak výjimečného úkolu, Bůh Pannu Marii předem vybavil některými dokonalostmi, které jiní lidé obvykle nemohou mít. První z těchto dokonalostí bylo to, že Panna Maria byla počata bez onoho dědičného hříchu (neposkvrněné početí), který jinak tíží celé lidstvo. Později, když dospěla, stala se Božím působením matkou Božího Syna Ježíše. Ten jako obyčejný člověk procházel Palestinou, vyučoval pravdu o svém Otci, založil Katolickou církev a když přišla jeho doba, přinesl oběť za celé lidstvo, když se nechal ukřižovat. Na počátku tohoto textu byla naznačena souvislost mezi dědičným hříchem a smrtí, dále bylo řečeno, že Panna Maria byla Božím zásahem vyňata z řetězce lidí zasažených dědičným hříchem. Proto theologové logicky odvozují, že ani nemohla zemřít, nebo nemohla zůstat dlouho v moci smrti. Církev věří, že P. Maria z tohoto světa odešla klidně přímo ze středu Kristových učedníků, a jak zobrazuje malba Jana Kryštofa Lišky, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy ke svému Synu. Andělé radostně víří prostorem v úžasu nad velkorysostí, se kterou se Boží Syn nejenom neváhal pro záchranu lidstva ponížit, když se stal člověkem, ale navíc dává zde prvnímu člověku, své Matce, a následně i všem věrným věřícím, podíl na své Božské slávě. |
Nahoru |
Když císař Konstantin Veliký (280-337) 8. října 312 zvítězil nad tyranem Maxenciem na Via Flaminia před Milvijským mostem stal se pánem nad celým Západem říše. Konstantinovo vítězství bylo i pohany uznáno za zásah Boží. Před vítěznou bitvou, jak zaznamenává Laktancius ve svém díle De mortibus persecutorum, měl císař sen, v němž se mu ukázalo znamení kříže s vysvětlením „V tomto znamení zvítězíš!“. Takového vysvětlení bylo jistě třeba, neboť kříž byl tou dobou stále ještě nejpotupnějším popravčím nástrojem a křesťané, kteří ukřižovaného Krista uctívali, byli párii ve společnosti. Přes tyto nepříznivé souvislosti, císař vytáhl do bitvy se znamením kříže v čele vojsk, jako s korouhví, a skutečně vyhrál. Císařův sen a vítězství znamenalo rozhodnou změnu jeho života a postoje vůči Církvi, což se obrazilo nejenom ve vydání slavného Milánského ediktu (313), jímž ustalo pronásledování křesťanů. Císařova matka, svatá Helena, jako šedesátiletá přijala křesťanství. Byla neobyčejně štědrá k nuzným a s opravdovou mateřskou láskou jim udílela almužny. Pečovala o nemocné a s obdivuhodnou pokorou konala množství jiných služebných prací. Cennými dary vybavila kostely téměř na celém východě a stejnou velkomyslnost projevovala ve službě lásky k bližním: zajatce zbavovala dlouhé poroby, vysvobozovala odsouzence z dolů a vyhnance a mnohé jiné, které nepřízeň doby uvrhla do bídy, přiváděla k dřívějšímu štěstí. Konstantinovo vítězství v ní jistě vzbudilo zájem o ostatky sv. Kříže, vydala se tedy na pouť do Svaté Země aby po ostatcích a jiných památkách na umučení Pána Ježíše Krista pátrala. Očistila posvátná místa Kristova utrpení od pohanských model, které tam byly dříve instalovány. Za pomoci jeruzalémského biskupa sv. Makaria nalézá 14. září 320 na Kalvárii tři kříže, z nichž jeden je zázrakem (dotykem dřeva Kříže byla uzdravena těžce nemocná žena) identifikován jako Kříž Páně, jak popisuje sv. Pavlín a Sulpicius Severus. Přesně tento okamžik nalezení a identifikace sv. Kříže zachytil Michael Leopold Willmann na obraze levého postranního oltáře. |
Nahoru |
Na střední vyšší úrovni pak nad vchodem uzavírá okruh výzdoby kostela Willmannův rozměrný obraz Vyhnání penězoměnců a kramářů z Chrámu (1702). Je pouze jediné místo v Novém zákoně, kde se Ježíš Kristus uchyluje k násilí, a to je právě znázorněný okamžik. Když Ježíš spatřil, jak je v Jerusalémském chrámě nedůstojným kramařením pošlapávána posvátnost místa zasvěceného modlitbě; tehdy si z provazu vyrobil důtky, zpřevracel směnárníkům stolky a tou nezvyklou prudkostí dal najevo, jak mnoho Mu záleží na tom, aby každý chrám, obraz lidské duše, byl pouze příbytkem Boha, bez příměsí postranních úmyslů. Důstojný rámec zobrazené dramatické scény tvoří divoce rozkvetlý rozvilinový zlacený rám od Jana Oldřicha Mayera, sochaře - Malostranského měšťana. Až roku 1790 je ze zrušeného kostela sv. Jana Nepomuckého na Hradčanech zakoupena zánovní raně rokoková kazatelna. Jan Antonín Quitainer, jemuž je připisována 3, ji vyzdobil dvojím okruhem motivů. První okruh je zastoupen zlacenými kartušemi, jejichž reliéfní řezby znázorňují dvě večeře a dvě setkání v zahradě (Večeře u boháče s plačící Marií Magdalénou a Poslední večeře Páně, a výjev Noli me tangere a Ženy u prázdného hrobu). Druhým tematickým okruhem jsou veškeré větší sochy zdobící kazatelnu: Na stříšce stojící plastika Boha Otce je centrem, kolem něhož se druží po kazatelně rozeseté sochy, jež ne všechny jasně ukazují, že jsou zástupci devíti andělských kůrů.4 Nejasnost uměleckého záměru dala pak bezděky podnět k ještě většímu zkomolení, když byla některým (zvláště korunovaným) postavám andělů odstraněna křídla. Celková koncepce díla nejenom, že v detailech nezapadá do schématu křižovnické úcty, ale, což je ještě zvláštnější, nevypovídá zhola nic o tom, že by kazatelna pocházela ze svatojánského kostela. Varhany, vyrobené v letech 1701-2 v dílně Abrahama Starcka jsou nyní, po rekonstrukci, nejenom dobře slyšet, ale jsou i snadno viditelné. Tento v Praze druhý nejstarší nástroj (po varhanách v chrámu P. Marie před Týnem) je zvnějšku chráněn skříní z mramorovaného dřeva zdobenou pozlacenými řezbami, jež je rozšířena o ozdobná akantová křídla propletená stuhami. Skříň varhan vyrobil truhlář Matouš Rheutther (podle smlouvy ze dne 16. února 1702). Krom hlavního chrámového prostoru budova zahrnuje ještě čtyři kaple skryté v mohutných pilířích nesoucích kupoli. Alespoň částečně se Liškova výmalba zachovala v křestní kapli sv. Jana Křtitele (přemalováno v 19. stol.), jež nyní slouží za zpovědní místnost. Proti této kapli leží kaple sv. Anežky,5jež uchovává unikátní ostatek této světice (jeden ze dvou zvěstných na českém území - druhý vlastní kapitula u sv. Víta). Jediný z dochovaných zubů byl v polovině osmdesátých let dvacátého století ve Vídni zasazen do stříbrného relikviáře ve tvaru maltézského kříže s hvězdou. Tělo svaté Anežky České bylo pohřbeno 15. března 1282 (zemřela 3. března) v klášteře Na Františku v kapli Panny Marie při chrámu Krista Spasitele. Později však, kvůli ničivým záplavám v letech 1322-3, byly její ostatky vloženy do menší dřevěné schránky a uloženy do hrobky pod hlavním oltářem. Tam zůstaly až do roku 1643, kdy byly z rozkazu císaře Ferdinanda III. vyňaty a umístěny v klášterní sakristii. Takto více méně setrvaly až do zrušení kláštera Josefem II. roku 1782, kdy byly relikvie důkladně ukryty. Utajené místo jejich spočinutí se pak nepodařilo vypátrat až dodnes. Naštěstí manželka císaře Maxmiliána II. Marie Španělská (†1603), poté co ovdověla, odvezla s sebou roku 1576 do své vlasti spodní Anežčinu čelist. Tuto relikvii po ní zdědila její dcera Jana, jež se stala abatyší klarisek v Madridu. Ta pak ostatek v souboru dalších relikvií odkázala královskému klášteru v Escorialu. Tam, skryt a pozapomenut, přečkal staletí, aby jeho nesmírná hodnota došel ocenění v našem věku. Král Juan Carlos na žádost našeho Řádu krátce před Anežčiným svatořečením dovolil unikátní relikvii rozdělit a tak se můžeme z ostatku naší zakladatelky těšit i v tomto chrámu. Společnost této relikvii dělá pozdně gotická polychromovaná socha Madony s Ježíškem (1484), doplněná o barokní aureolu, korunky (nyní sejmuté) a adorující anděly. Tato socha byla dříve součástí vybavení původního špitálního kostela, nyní podzemní kaple, a tvoří celek s dochovanými obrazy tzv. Puchnerova oltáře. V pilíři u něhož stojí kazatelna je situována kaple dříve zasvěcená sv. Augustinovi, později pak Nejsvětějšímu Srdci Páně, nyní sloužící k uchovávání Nejsvětější Svátosti Oltářní. Naproti této kaple je vchod do kaple s jesličkami, která je, pochopitelně, přístupná pouze ve dnech vánočních svátků. |
Nahoru |
Katolický chrám je jednak domem Božím a zároveň místem, kde je lidem krásné přebývat. Svým způsobem má toto místo evokovat budoucí přebývání v nejtěsnější blízkosti Bohu v nebeské blaženosti. Tak, jako Bůh nešetří na nás a obdarovává lidi vším dobrem, ani zřizovatelé chrámů na Božím domě nešetří a ze všech sil se snaží kumulovat v harmonické souhře vše krásné, co vyspělost umění dokáže vytvořit a možnosti dovolí. |
Nahoru |
Bělohlávek, P. V. - Dějiny Českých křižovníků s červenou hvězdou, Praha 1930; Buben, M. M. - Rytířský řád křižovníků s červenou hvězdou, Praha 1996; kol. – Encyklopedie Diderot (CD-ROM), Praha 1999; kol. - Kniha památní na sedmisetleté založení Českých křižovníků s č. hv., Praha 1933; Kuthan, J. - Česká architektura v době posledních Přemyslovců, Praha 1994; Němec, J. - Úcta a proces svatořečení Anežky České, Řím 1987; Podlaha, A. a kol. - Bohovědný slovník, díl IV., Praha 1930; Polc, J. - Světice Anežka Přemyslovna, Praha 1988; Rieger, F. L. - Slovník naučný, Praha 1873; Schikora, R. - Naše světla, Frýdek 1947; Špaček, R. - Katolická věrouka, díl II., Praha 1930; Vlček, P. a kol. - Umělecké památky Prahy, Staré město a Josefov, Praha 1996; |
Nahoru |
1Hned vpravo (stojíme-li čelem k oltáři) vedle vchodu je socha sv. Jana Nepomuckého (M. V. Jäckel 1705; dále jen J.), dále sv. Jiří (K. M. Süssner 1789-91; dále jen S.), nad vchodem do kaple sv. Anežky socha sv. Josefa (J.), naproti ní sv. Barbora (S.). Proti kazatelně je situována socha sv. Anny (J Süssner), naproti ní stojí plastika jejího manžela, sv. Jáchyma (J. Süssner). Nad vchodem do kaple Nejsvětější Svátosti je situována socha sv. Kateřiny (S.), nad protějším vchodem do kaple Jesliček je socha sv. Jana Křtitele (J.). Dále pás plastik pokračuje sv. Martin (S.) a končí sochou sv. Marie Magdalény (J.). - Autorství dle Vlček, P. a kol. Zpět
|
2Florencius (Květoslav) a Pius (Zbožný) jsou v martyrologiích bohatě zastoupená jména. Prozatím není možné identifikovat ostatky uložené ve křižovnickém chrámě s životopisem některého ze známých světců těchto jmen. Velmi pravděpodobná je teorie, která vychází z barokní praxe získávání ostatků světců. Totiž zesílené barokní úctě přišla na pomoc jedna velká Římská průtrž mračen, jejímž následkem propadly se některé stropy dosud neznámých chodeb starověkých katakomb. Tak byla objevena bohatě zásobená pohřebiště prvních křesťanů a „materiál“ ke zhotovování žádaných relikviářů či celých relikviářových skříní. Hroby v katakombách byly samozřejmě označené a tak se nové relikviáře katolické Evropy zalidnily „novými“ svatými - nositeli často podobných či stejných jmen - o jejichž předsmrtných osudech nebylo nic bližšího známo. Jelikož ale ostatky pocházely nepochybně z období krutých pronásledování křesťanů za vlád např. císařů Diokleciána nebo Decia, není možno pochybovat o možných heroických ctnostech „nově“ uctívaných světců, ať už se jmenovali jakkoliv. Zpět
|
3Nověji je, avšak nejspíš bez opory v pramenech, autorství přiřčeno Františku Ignáci Weissovi (kol. 1735) - Vlček, P. a kol - resp.A. Jirka, V. Vančura, D. Stehlíková. Zpět
|
4Zatímco o existenci andělů, vzhledem k četným místům v Písmu, jejich jsoucnost dokládajících, nemůže být pochyb, tak co se týče třídění andělů podle druhu, dává katolická věrouka poněkud větší volnost k výkladu zmíněných pasáží Písma. Tak tedy v dějinách Církevní tradice bývalo několik názorů o množství druhů - kůrů andělských. Nakonec se ustálil názor Pseudodionýsia Aeropagity (Peri tés uranús hierarchias - přelom 5. a 6. stol. v Sýrii), který anděly dělil do devíti kůrů po třech říších v tomto pořadí: V první říši jsou Cherubové, Serafové a Trůny, ve druhé říši pak Panstva, Mocnosti a Síly; a ve třetí Knížectva, Archandělé a Andělé. Každá říše má podle vlastních schopností specifický úkol. Poslední dva kůry andělské třetí říše jsou určeny ke službě lidem (Archandělé a Andělé). Zpět
|
5Dříve kaple P. Marie. Zpět
|