Povzbuzení II. (k Páté neděli postní 2020)

Léčení duše raněním těla
Zejména v minulém roce, ale už i v roce předminulém, zakoušel jsem veliké zdravotní problémy a omezení, jak asi víte. Dlouhá období úplného půstu (v samotném závěru až 14 dní trvající) nastolená nutností léčení opakovaných zánětů střev mě přivedla k vážnému tělesnému zchřadnutí. Byl to pro mě značně obtížný čas. Ale bylo to pro danou chvíli jediné řešení, jak se vůbec udržet při životě. Jistěže jsem to snášel povětšinou s netrpělivostí, reptáním a zoufáním. Stydím se za to, ale je to tak. Bylo to však také období, kdy jsem mezi reptáním a zoufáním mohl alespoň někdy přijmout tohle hrozné omezení jako příležitost k intenzivnější modlitbě (zvláště růžence) a k pokání. Sám bych si dobrovolně tak drastické posty nikdy neuložil! A tak v časech nuceného hladovění jsem mohl dospět ke zkušenosti, kterou bych nikdy nebyl udělal. Poznal jsem, jak se už po několika dnech hladovění začne více zostřovat mysl pro duchovní věci. Tělo sice oslábne, ale duše začne být jasnější. Jistěže jsem tenhle účinek úplného půstu znal – četl jsem o tom v knížkách – ale teď jsem to mohl zažívat na vlastní kůži. Nyní, když jsem po operaci mohl do značné míry opustit tenhle drsný dietní režim, nezanevřel jsem na tu strašnou dobu hladovění a bolestí. Vím, že i když to byla hrozná doba, byla to doba, kterou Bůh dopustil, abych ji prožil, a On věděl, proč to tak mělo být. A tak jsem se mohl přesvědčit o tom, jak jsem na jedné straně zranitelný, nestálý, netrpělivý a slabý; ale zároveň také schopný důsledného dodržení těžkého půstu, a tedy jsem i silný. Že jsem schopný modlitby ve stupni a míře, kterou jsem do té doby neznal. Že nemusím vždycky a všechno zvládnout, a svět (ani Církev) se při tom nezboří. Ověřil jsem si, že hodnoty, které obvykle člověk v běžném životě bere za své, mohou být sice závažné, ale zároveň také velmi chabé. To zlé, co na mě Bůh dopustil, mělo svůj dopad, a ukázalo se jako užitečné.
Píši o tom v této době, kdy se dennodenně po mši, kterou sloužím ze známých důvodů neveřejně, modlívám před vystavenou Nejsvětější Svátostí litanie určené pro čas epidemií. Jsou tam invokace, které znějí současnému člověku těžko přijatelně. Třeba ta „Bože, jenž léčíváš duši raněním těla, smiluj se nad námi!“ Poté, co jsem si prošel sám takovým raněním těla, vím, co je tím myšleno. Mnozí ostatní však takovou přípravou, jakou jsem prošel já, neměli možnost projít, a teď, zasaženi karanténními opatřeními velmi strádají. Snad Bohu klnou, reptají a vzpírají se, jsou deprimováni. Ano, i já jsem tak onehdy jednal, a nevyčítám to nikomu. Kdo ale říká či dělá „A“, měl by také umět dospět k bodu „B“. Měli bychom z tohoto Božího dopuštění v podobě epidemie vyvodit také nějaké dobré závěry pro svůj život.
Tak drsnou dobu svatopostní, jako je ta letošní, bychom si asi nikdy nenaordinovali ani my, a tím méně ti, kdo nežijí křesťansky. A hle, je to tady. Je to krušná doba, ale je to doba, která nám může zostřit vnímání duchovních věcí, když ty věci světské zůstaly povětšinou nedostupnými. Může to být doba prohloubení naší modlitby: Kdy se mi stalo, abych po každé mši konal pobožnost před vystavenou Svátostí a pokaždé Jí žehnal? Kdy se mi stalo, abych den co den ve stejnou dobu v osm večer se modlil růženec ve výslovném duchovním spojení s jinými? Může to být doba prohloubení našich mezilidských vztahů, zejména v rodině: Kdy se Vám stalo, že jste byli každý den a tak dlouho se svými dětmi a blízkými? Mnohé z toho, co dnes můžeme (musíme) dělat, bylo v nedávné minulosti omezováno vysokým pracovním nasazením a následnou únavou z té práce. Byli jsme často ve vleku chvatu, který byl navozen naším mylným dojmem, že toho, nebo onoho musí být dosaženo. Vidíme – že nemusí!
Jako křesťané jsme ve výhodě, víme, že čas, který nám bolestnými karanténními opatřeními nastal, je sice omezující, ale lze jej prožít velmi plodně a požehnaně. Ti, kteří tohle neznají, a ztratili svá kina, diskotéky, hospody, kavárny a nekonečné pobyty v obchodních centrech v pátek i ve svátek, ztratili své podnikání i zábavu – to jediné, co znali – musí být krutě zasaženi. Nebudeme se jim posmívat, jen je upozorněme, že tohle vše, co prožíváme, je šance. Je to příležitost oprostit se od toho, co není nosné a jen ucpává náš život a odvádí nás od toho, co je skutečně podstatné. Pamatuji na Vás každodenně u oltáře i ve svých modlitbách. Každý den Vám i naší Vlasti, kontinentu i celému světu Nejsvětější Svátostí žehnám, abychom byli uchráněni od zla, které si na nás neprávem činí nárok. A se svým osobním požehnáním se i pro dnešek loučím.

P. Jan.

P.S.: V tomto čase zákazu shromažďování chci ještě připomenut, že Třetí Boží přikázání z Desatera stále platí. Účast na mši svaté, která jako povinnost je přikázáním církevním, je na nějakou dobu dispenzována. Ale žádná církevní, natož světská, vrchnost nemůže zrušit Boží přikázání světit sváteční den. I když církevní přikázání o účasti na bohoslužbách je pozastaveno (což je v moci Církve), tak povinnost adekvátní modlitby a zákaz těžkých a zbytečných prací či nákupů v neděli zůstává trvale v platnosti.