Povzbuzení IX. k 33. neděli v mezidobí 2020
Neučte se tu hymnu!
Na sklonku liturgického roku nás mešní čtení z Písma svatého upozorňují na to, že závěr může mít nejenom liturgický rok, ale jednou k němu dospěje i celý svět. Oddávat se spánku ve chvílích, kdy se o něčem důležitém rozhoduje, je možné, ale každý rozumný člověk se takovému jednání raději vyhne – to je rada druhého mešního čtení. A Evangelium?:
»Ježíš řekl svým učedníkům toto podobenství: „Jeden člověk se chystal na cesty, zavolal si služebníky a svěřil jim svůj majetek. Jednomu dal pět hřiven, druhému dvě a třetímu jednu, každému podle jeho schopností, a odcestoval. Ten, který dostal pět hřiven, hned šel, (podnikavě) jich využil a vyzískal pět dalších. Stejně i ten, který dostal dvě, vyzískal dvě další. Ale ten, který dostal jednu, šel, vykopal v zemi (jámu) a peníze svého pána ukryl. Po delší době se pán těch služebníků vrátil a dal se s nimi do účtování. Přistoupil ten, který dostal pět hřiven, přinesl s sebou pět dalších a řekl: `Pane, pět hřiven jsi mi svěřil, hle – dalších pět jsem vydělal.' Pán mu řekl: `Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.' Přistoupil i ten, který dostal dvě hřivny, a řekl: `Pane, dvě hřivny jsi mi svěřil, hle – další dvě jsem vydělal.' Pán mu řekl: `Správně, služebníku dobrý a věrný. Málo jsi spravoval věrně, mnoho ti svěřím. Pojď se radovat se svým pánem.' Přistoupil pak i ten, který dostal jednu hřivnu, a řekl: `Pane, vím, že jsi tvrdý člověk; sklízíš, kde jsi nesel, a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Měl jsem strach, a proto jsem tvou hřivnu ukryl v zemi. Tady máš, co ti patří.' Pán mu odpověděl: `Služebníku špatný a líný! Věděl jsi, že sklízím, kde jsem nesel, a sbírám, kde jsem nerozsypal? Měl jsi tedy moje peníze uložit u směnárníků a já bych si při návratu vyzvedl i s úrokem, co je moje. Vezměte mu tu hřivnu a dejte tomu, který má deset hřiven. Neboť každému, kdo má, bude dáno a bude mít nadbytek. Kdo nemá, tomu bude vzato i to, co má. A tohoto služebníka, který není k ničemu, hoďte ven do temnot. Tam bude pláč a skřípění zubů.'"«
To je tedy zase povzbuzení: Pláč a skřípění zubů! To je tedy zase Evangelium (čili Radostná zvěst): Hoďte toho služebníka do temnot! Ale je to Evangelium a může z toho vzejít povzbuzení. Pláč a skřípění zubů to je něco, co možná důvěrně známe – v nějaké formě to známe zcela jistě a snažíme se tomu vyhýbat. Pláč a skřípění zubů není naším programem a cílem. Pláč a skřípění zubů je však zkušeností z tohoto světa, který se mnozí snaží sice lakovat na růžovo, a přesto se ten nátěr pořád někde odlupuje, takže pláč a skřípění zubů v nějaké míře stále zaznívá – i v našem osobním životě.
A v čem má tedy spočívat radostnost té zvěsti – co nás má povzbudit?! No přeci to, že tahle zapíraná sice, ale přesto trvající a různě oscilující naše zlá zkušenost nemusí trvat na věky. Nikomu se perspektiva krachu nepředkládá k neodvratnému směřování, ale ukazuje se jako nenásledováníhodná možnost. Radostnost téhle zvěsti o pláči a skřípění zubů nespočívá v zakrývání pravdy o světě, ale odkrývání – že tento svět pomíjí a s ním mohou pominout i jeho nářky a skřípění. To je vysvobození! Spása nespočívá v nekonečném prodlužování agonie světa, ale ve vyvedení světa z područí zla, které v něm dostalo své místo tehdy, když první lidé (a po nich i my) zasáhli do Božího stvořitelského díla svou svévolí, která vyplynula z pýchy a nevěry. Tento svět se zmítá a ještě bude zmítat v křečích jakoby porodních, ale už nemá co dát a co zrodit, jen ještě horší věci, než jaké už se ve světě doposavad zrodily. Je „oplodněn“ hříchem a tak sám nemůže nic převratně dobrého dát. Dobré věci existují v tomto světě jen díky nezasaženým ostrůvkům dobra, které po pádu prvních lidí do revolty vůči Bohu zbyly a více méně se rozvíjejí. Ti, kdo jsou dětmi světla, nemohou se vázat na tento svět měrou, která vynechává Boha, jenž je nad tímto světem Suverénem, ačkoliv svět se Mu nepodřizuje.
Pláč a skřípění zubů jako následek různých zel tak povětšinou v tomto světě zaznívá už teď, ale v budoucnu se stane trvalou „hymnou“ těch, kdo přilnou k tomuto světu a uvíznou v tomto světě odcizeném Bohu. Nás, které zlo v tomto světě stále nějak zasahuje a rmoutí, má povzbudit to, že jednou nastanou žně (srv. Mt 13, 24n), po nichž se oddělí pšenice od plevele, plevel bude spálen a zrno uloženo na sýpce a oceněno. K takovému výsledku musíme umět ovšem sami přispět. Vzrůst dává Bůh, osivo je také dobré, ale svěřená dobra musíme rozhojnit my. Rezignovat na zhodnocení hřiven je záhubné, jak nám dnešní Evangelium jasně ukazuje. A není v tom nic, co by přenášelo všechnu aktivitu na člověka, jak by se mohlo zdát. Člověk není sám sobě spasitelem. Pán je to, komu patří hřivny. Jeho je vstupní kapitál. My jsme pak povoláni k tomu, abychom hřivny rozmnožili. Spolehnout se na to, že teď mám hřivnu, čili teď jsem bohatý, plný života, není dobré, když zároveň nijak nepracuji na rozmnožení toho Božího vkladu v sobě. Upřít vlastnictví Pánu, nebo usnout na vavřínech, je cesta k pláči a skřípění zubů. Naše oči však ještě mají šanci oschnout a zuby ustat ve skřípění: Když naše ruce budou pracovat a naše ústa zaznějí k Boží oslavě.
K tomu, aby Radostná zvěst prohlašující konec všech zlých vlivů, které nás ohrožují, přivedla všechny k bdělosti a práci na zhodnocení Božích darů, Vám ze srdce žehnám.
P. Jan.
P.S.:
Čas, který prožíváme, nás volky nevolky svádí k náboženskému spánku. Hřivny, které jsme od Boha dostali ke zhodnocení, mohou tak zůstat ladem, nevyužity, nezhodnoceny. Proto opakovaně nabízím možnost svátostných služeb, které k posílení Vaší snahy o spásu mohu poskytovat. Budeteli mít zájem, najdete mě po každé mši svaté, nebo prostřednictvím telefonu (354 542 481).