Slavnost Božího Těla (2006)
Nepravidelně, protože v závislosti na Velikonocích, které se rovněž v kalendáři každý rok posouvají na různá data, slaví Církev zvláštní svátek zasvěcený oslavě té skutečnosti, že se Boží Syn stal naším pokrmem. Každý rok tento svátek, lidově zvaný "Boží Tělo", připadá na čtvrtek. Civilizované země obvykle tento den chovají jako státní svátek. U nás však v seznamu dnů pracovního klidu tento svátek nenalezneme. Proto je obvyklé, a bylo tomu letos tak i ve Františkových Lázních, že se slavení tohoto svátku přesouvá na následující neděli, to je na 18. června.
Stejně jako letos, i v minulosti jste se někdy v červnu mohli setkat se zvláštním průvodem, který za zpěvu a troubení velkým okruhem procházel městem a parkem kolem kostela. Za muzikanty pod přenosnou stříškou, které se říká baldachýn nebo nebesa, za velkého vyzvánění nese kněz nějaký velmi lesklý předmět, který vypadá trochu jako malé sluníčko ozdobené květy. Knězi pod nohy sypou družičky okvětní lístky, které předtím sesbíraly na lukách a zahrádkách do košíčků. Takto tvořená "hlava" průvodu je následována ještě dlouhým "ocasem" sestaveným z dalších účastníků.
Co je to za podivný výjev? Co to nese kněz za "sluníčko"? A proč tolik povyku?
Náhodný pozorovatel, který do kostela jaktěživ nevstoupil, je zaražen, že kostel přišel sám k němu. Vidí však jen hrot špičky ledovce. Takto okázale jednou za rok Církev oslavuje to, co každý den s větší skromností slaví při mši svaté:
Při poslední večeři Pán Ježíš totiž proměnil chléb ve své tělo a víno ve svou krev a pověřil přítomné apoštoly, aby jeho jménem a z jeho moci rovněž chléb a víno proměňovali v Jeho tělo a krev. Než však k této události došlo, vícekrát Pán Ježíš upozorňoval lidi na zásadní hodnotu tohoto nebývalého pokrmu:
Jednou, když se na jeho kázání sešlo mnoho posluchačů, zjistilo se, že nebude pro pokročilou dobu a množství strávníků čím je na sklonku dne nasytit. Jen pět chlebů a dvě ryby měli s sebou. Pán Ježíš však je vzal, pomodlil se k svému Otci a lámal kousky z těch pěti chlebů a podával je apoštolům a ti pak dále lidem. Tak se tehdy nasytilo 5000 lidí. Samozřejmě to vyvolalo veliký údiv a dav chtěl znovu a zase takto lacino přijít k obživě a Pána Ježíše přímo pronásledoval i když on před nimi během noci odešel na druhý břeh Genezaretského jezera do městečka Kafarnaum. Když jej tedy dav lidí dostihl, upozornil je, že takovýto pokrm, i když zázračně rozmnožený, je pomíjivý - chvíli nasytí, dodá síly k životu, ale pak svou výživnou moc ztrácí. A tehdy řekl: "Já jsem chléb života! Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit." Ale na to někteří posluchači začali mezi sebou reptat: "Jak nám může dát jíst sebe sama?" Ježíš jim však řekl: "Když nebudete jíst mé tělo a pít mou krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den." To pak způsobilo takový skandál, že mnoho lidí ze shromážděného davu odešlo - nedovedli si totiž představit, jak by mohli jíst lidské maso a pít krev. Když Pán Ježíš viděl to nepochopení, zeptal se rovnou i těch svých nejbližších, apoštolů, zda také odejdou. Ale Petr, hlava apoštolského sboru a později i první papež, ho ujistil o pevné víře své i ostatních. Pán Ježíš však byl připraven i na to, že ho i tito opustí a nijak by je nezdržoval, tak jako nezdržel dav, který se nad jeho slovy pohoršil. Myslel totiž svá slova docela vážně a nemohl na nich nic změnit ani pro nepřízeň a nevěru svého okolí.
Před tím, než své tělo a svou krev vydal v oběť na kříži vybavil Pán Ježíš apoštoly mocí činit při mši svaté z chleba Jeho tělo a z vína Jeho krev. Apoštolové pak předávali toto pověření svým nástupcům biskupům a ti zase až do dnešních dnů dalším generacím biskupů a kněží při obřadu kněžského svěcení.
Tak dobře, ale co to nese kněz při průvodu Božího Těla za "zlatou věc", to "sluníčko", to asi není Kristovo tělo? - Není! To "sluníčko" se nazývá monstrance a je, i když je tak nápadná, velmi málo důležitá. To nejdůležitější totiž je uvnitř monstrance za sklem. Tam je nenápadný bělostný plátek Kristova těla, hostie. - A jak to, že pořád vypadá jako malá oplatka, když je to Kristovo tělo? To k té proměně ještě nedošlo, nebo se nějak nepovedla? - K proměně došlo. Při každé mši svaté, když kněz nad chlebem vysloví Kristova slova o jeho těle, dojde ke skutečné proměně chleba v Kristovo tělo. Proměňuje se ale pouze podstata toho chleba v podstatu Kristova těla. Vlastnosti (velikost, chuť, barva, tvar), které podstatu chleba provázejí však zůstanou nezměněny. A to je také dobře, protože kdo by chtěl a mohl požívat celé Kristovo tělo i s vlastnostmi těla (velikostí, chutí, barvou, tvarem). To by ani nešlo. Ale když v chlebu nastane záměna podstat, jsou vnější vlastnosti tohoto pokrmu pro nás přijatelné a hlavně takto na způsob podstaty může být Kristovo tělo celé přítomné na mnoha místech zároveň a současně. V každé hostii i v jejím zlomku vždy skutečný a celý Kristus.
Popsal jsem zevrubně největší mystérium (tajemství) Církve. Jak to, že se ale takhle veřejně, v časopise, toto tajemství odhaluje? Co je to pak za tajemství? - I když jsem řekl to hlavní, není to stále docela vše. Jako když bych chtěl popsat krásu a dobrotu nějakého člověka jenom tím, že na několika stránkách vypíšu jeho genetický kód. Je to sice všechno, ale zároveň velmi málo. Víc, než z takového genetického výpisu se dozvím ze setkání s člověkem, kterého kód popisuje.
Takto se s Kristem setkává a poznává jej osobně každý katolický křesťan při každé mši sv. při přijímání. Samo sebou se rozumí, že se k tak vzácné návštěvě připravuje. Musí být nejenom pokřtěný, ale, aby se nedopustil svatokrádeže, svou duši ještě očišťuje při svaté zpovědi. Jinak nikdo Kristovo tělo přijmout nesmí! Ale o tom snad někdy jindy.
Při svátku Božího Těla letos 18. června dopoledne, jste mohli v ulicích Františkových Lázní potkat Pána Ježíše i Vy. Byl, ač sám nenápadný, nápadně oslavován. Také jste se mu mohli poklonit, také jste mohli přijmout jeho požehnání, a jestliže mu zatím docela nepatříte, třeba to bude příležitostí k tomu poznat se blíže…