Je za co děkovat – a Komu

Promluva při děkovné mši svaté 31. července 2021 ve Františkových Lázních

(Ježíš) jim odpověděl: „Viděl jsem satana padnout jako blesk z nebe. Dal jsem vám moc šlapat na hady a štíry a (přemáhat) všechnu nepřítelovu sílu a vůbec nic vám nebude moci uškodit. Ale radujte se ani ne tak z toho, že se vám podrobují duchové, spíše se radujte z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebi.“ (Lk 10, 17-20)

Je naším takovým lidským zvykem, nedoceňovat něco, čeho je hodně. A my v našich lázeňských městech máme shodou šťastných okolností k dispozici velmi mnoho – hodně – krásných a cenných věcí.
Pro stromy se ale často přehlédne les. Když stojí jediný strom někde v širé krajině, jako dominanta, nelze si jej nevšimnout. Nahloučí-li se stromů více, pomalu přestáváme vnímat jejich osobitost, a jejich detaily se ani nestačíme zabývat. Podobné nebezpečí nám hrozí i v tak krásných a neobvyklých místech, jako jsou naše lázně a lázeňská města. My, kdo zde dlouho žijeme, denně chodíme uprostřed krásných parků, míjíme vznosné pomníky, procházíme udržovanými ulicemi krásných domů. A nic to s námi už nedělá. Už jsme si zvykli na to, že je to kolem nás. Návštěvníci našich lázní však ihned poznávají, že i zlomek z toho, co my míjíme bez hlubšího povšimnutí, by v jejich domovských městech vzbudilo radostný úžas.
Zevšednění a ochladnutí vůči krásným a cenným věcem, které nás obklopují, může však a má být zaplašeno. A jsem tedy rád, že z iniciativy našeho Města vzešla vůle uspořádat tyto slavnosti a speciálně i tuto děkovnou bohoslužbu. Protože ono skutečně je zač děkovat. A nejde při tom jen o administrativní úkon uznávající světovou hodnotu našich lázeňských měst. Probudit se z letargické netečnosti vůči tak četným darům je totiž žádoucí i proto, abychom o ně nepřišli. Nevděčník totiž ztrácí cenné věci. Ale ten, kdo ví, že je cenných věcí držitelem a správcem, má pak schopnost je nejenom udržet, ale také rozmnožit.
Na počátku takového procesu udržení a rozmnožení bohatých darů však musí být zdravý postoj skromnosti, vděčnosti a vědomí obdarování. První čtení z Písma svatého, které dnes zaznělo, staví před nás varování, abychom s přílišnou samozřejmostí nebrali ani ta příznivá přírodní východiska, která máme k dispozici. Ale ani abychom nepřecenili svůj vlastní vliv při budování dalších krásných a hodnotných věcí, které v těchto vý-chodiscích pramení. Ono samo pojmenování dnes oslavovaného světového ocenění, hovoří o kulturním DĚDICTVÍ. A to nás správně orientuje. Protože vše, co máme a z čeho se můžeme radovat, jsme nějakým způsobem převzali - zdědili. Někdo jiný to vybudoval a ještě Někdo jiný a vyšší umožnil, že k takovému bu-dování mohlo dojít. My sami jsme dědici. Bez vlastních zásluh jsme získali cenné věci a cenné prostředí a je naší povinností být vděčný a svou vděčnost projevit jak pokračováním v převzatém díle, tak neopomenutím skutečnosti, že jsme obdarováni.
„Dej si pozor, abys neřekl ve svém srdci: ‚Má síla a má mocná ruka mi opatřila toto bohatství‘. Pamatuj na Hospodina, svého Boha, neboť on ti dává sílu opatřit si blahobyt. Když se najíš do sytosti, veleb Hospodina, svého Boha, za tu krásnou zemi, kterou ti dal.“ (Dt 8, 7-18)
Nic bychom nezmohli bez Boží přízně, a vděčnost je tím prostým prostředkem, jak si můžeme uchránit to, co nám bez našich zásluh spadlo do klína. Dnes čtené Evangelium nám totiž ukazuje i nenásledováníhodnou alternativu. Když totiž hovoří o satanovi, který byl svržen s nebes: ztratil své výsady anděla a pozbyl svých titátských schopností vyplývajících z blízkosti Bohu. Satan ztratil všechna Boží obdarování, protože odmítl být poslušný Boha a ve své pýše nepocítil ani špetku vděku vůči Tvůrci. Jeho úpadek byl větší, než pády jiných, protože on byl vysoce obdarován. Pády z vyšších míst jsou bolestnější. A my jsme na velmi vysokých místech Božího obdarování, když prozřeme tou blánou všednodennosti, která nám cloní výhled k úžasu nad krásou našich měst a naší vlasti.
Vděčnost Bohu, vděčnost našim předkům a pokorné přijetí přehlížených cenných darů se závazkem péče o jejich uchování a rozmnožení. To nás může uchránit bolestných pádů v blízké či vzdálenější budoucnosti.
Pravidelné žehnání našim lázním, které každoročně konáme, má svou hodnotu, když kane na zkypřenou půdu pokory a vděčnosti. Je dobré být dobře zapsán. Zapsán v paměti lidí, v seznamech světových kulturních cenností – to přináší právem radost. Ale ještě důležitější je být zapsán v nebi, jak zaznělo v dnes čteném Evangeliu. Tedy mít takový životní postoj, který se nepříčí věčnému Původci všech dobrých a krásných věcí. Z toho pak může vzejít radost bez konce. Máme k tomu nakročeno, když si jsme vědomi toho, že za své dědictví máme být komu vděčni. A týká se to jak dědictví hmotného, tak, a to ještě více, toho duchovního dědictví.