Kostel sv. Kateřiny Alexandrijské v Libé
Na skalním ostrohu v sousedství hradu vzniknul první kostel v Libé jako farní po roce 1406, když majitel panství Erhart Rudisch dosáhl toho, aby se Libá stala samostatnou farností. Onen kostel vypadal zcela jinak, byl menší a pochopitelně vystavěn v gotickém slohu. Zasvěcení tohoto staršího kostela bylo širší, než dnes: Nejsvětější Trojice a sv. Kateřiny. V 18. století onen malý starý kostel přestal vyhovovat a za tehdejších majitelů panství Zedwitzů byl 25. září 1755 položen základní kámen k tomuto novému kostelu, který byl posvěcen 09. října 1763.
Kostel je jednolodní obdélný s mnohoúhelníkovým presbytářem (presbytář = kněžiště, prostor hlavního oltáře) a západní v ose stojící nedostavěnou hranolovou věží, která měla být podle projektu o dvě patra vyšší. Zajímavá stavba má průčelí členěno vpadlými poli a podloženými piastry a při barokní stavbě byla obrácena její orientace, takže dnes má presbytář směrem k západu. Při severním průčelí kostela jsou pozůstatky přistavěné kaple Božího Těla. Vnitřek kostela je vyzdoben rokokovými štukovými ozdobami a rámy a malbami na klenbě i na zdech, zejména třemi malovanými architekturami oltářů, do osmdesátých let 20. století ještě překrytými novogotickými oltáři pocházejícími z poslední úpravy kostela na přelomu 19. a 20. století. Z onoho novogotického vybavení se zachovala v jakési celistvosti jen velmi chatrná kazatelna. Varhany rovněž jsou naprosto mimo provoz v dezolátním stavu. Takřka všechno movité vybavení kostela bylo buď převezeno do depozitáře, nebo už dříve vzalo za své, takže v kostele samotném nachází se toliko bezcenné fragmenty vybavení, vedle nichž ovšem o to více vynikají velkoplošné malby na stěnách.
Nyní na hlavním oltáři, který pozůstává jen z holého zbývajícího oltářního stolu, můžeme vidět jen velmi poškozený umělecky slabý obraz sv. Kateřiny bez rámu, kterému dělají společnost dvě sochy z papírovinové hmoty zobrazující sv. Petra (drží klíč) a Pavla (drží meč, kterým byl pro svou víru v Krista sťat). Pozadí tohoto torza hlavního oltáře tvoří nádherná avšak zanedbaná malba na stěně (fresco-secco?) z 18. století vyobrazující svatou Kateřinu v iluzivní oltářní architektuře. Tato iluzivní architektura směřuje přes nástavcový obraz Panny Marie ke stropní malbě zobrazující Nejsvětější Trojici – sedícího Boha Otce držícího pod paží glób, Ježíše Krista držícího kříž, pro jehož zásluhy mohou také lidé dosáhnout nebe a Ducha Svatého vyobrazeného standardně jako holubice v paprscích světla.
V čele lodi na evangelní straně (při čelním pohledu vlevo) je zbytek postranního oltáře, opět jen oltářní stůl, na němž jsou postaveny umělecky nehodnotné sochy Neposkvrněné Panny Marie (Immaculata - vítězka nad ďáblem, nohou drtí hlavu hada a stojí na srpku měsíce) a menší sošky rodičů Panny Marie sv. Jáchyma a sv. Anny. Na stěně za oltářem je opět vidět iluzivní malba barokní oltářní architektury s dobovým vyobrazením Panny Marie.
V čele lodi na epištolní straně (při čelním pohledu vpravo) je zbytek postranního oltáře, opět jen oltářní stůl, na němž je volně postavena umělecky nehodnotná socha sv. Jana Nepomuckého. Na stěně za oltářem je opět vidět iluzivní malba barokní oltářní architektury s dobovým vyobrazením sv. Jana Nepomuckého.
Hlavní středová nástropní malba vyobrazuje apotheózu sv. Kateřiny, čili její přijetí do nebeské slávy. Po odstřelech v lomu velmi poškozená malba bohatě popisuje, jakou oslavu a radost nebeských obyvatel příchod mučednice Kateřiny představuje. Poblíž místa, kde je ve stropě upevněn řetěz lustru, lze spatřit andílka, který podává Kateřině královskou korunu, jako ocenění jejích zásluh.
Systém nástropních maleb na pásu mezi středovou klenbou a vítězným obloukem (tj. blíže ke kněžišti) vyobrazuje tři výjevy: Vlevo navštěvuje před narozením Jana Křtitele Panna Maria Janovu matku Alžbětu, obě jsou v požehnaném stavu. Střední medailon ilustruje narození Jana Křtitele. Vpravo modlící se Panna Maria přijímá od anděla poselství o tom, že se má stát matkou Božího Syna Ježíše Krista. Duch Svatý v podobě přilétající holubice ji zastíní, aby se tak stalo.
Nástěnná malba nad velkým oknem sv. Kateřiny (proti hlavnímu vchodu) zaznamenává vidění sv. Jindřicha. Zdálo se mu, že se setkává se svým zesnulým oblíbeným učitelem biskupem sv. Wolfgangem, který mu ukazuje záhadný nápis na stěně znějící česky „po šesti“. Zbožný kníže Jindřich si myslel, že jde o varování, že po šesti dnech zemře a s tou myšlenkou se modlitbami připravoval po šest dní na významný den své smrti. Ale nic se nestalo. Druhou možností bylo šest měsíců. A když i po té době žil, usoudil na možnost třetí, po šesti letech. Po šesti letech zbožného života bylo jasné, co vize vlastně mínila: Po šesti letech se stal římským císařem.
Nástěnná malba nad oknem Neposkvrněné Panny Marie (nad hlavním vchodem) vyobrazuje Zmrtvýchvstalého Ježíše Krista, který ze sboru svých apoštolů vyvoluje sv. Petra k tomu, aby byl prvním papežem Boží Církve. Předává Petrovi symbolické klíče od Božího království. Klíče jsou dva, zlatý a stříbrný, a tak je naznačeno, že může nejenom odemykat, ale také zamykat – přístup umožnit, ale také přístupu zamezit.
Figurální okna, nově v letech 2015 až 2016 rekonstruovaná, vyobrazují jednak patronku zdejšího kostela, svatou Kateřinu Alexandrijskou, a jednak Pannu Marii jako Neposkvrněnou.
Sv. Kateřina Alexandrijská žila ve 3. a 4. století. Vzácně se u ní snoubila moudrost s krásou, vznešený původe a statečnost. Proslula jako filosofka, která byla pro svou víru v Ježíše Krista kolem roku 310 umučena. Tehdy pořádal římský císař v Alexandrii okázalé pohanské slavnosti. Osmnáctiletá Kateřina odmítla vykonat pohanskou oběť a císaři řekla: „Císaři, pokud bys chtěl, mohl bys poznat, že vaši bohové jsou jen přeludem a pošetilostí. Rozum říká, že jen jedna bytost může být nejvyšší...“ A vytkla mu jeho zaujatost proti křesťanům, které se snažil likvidovat. Císaře od potrestání opovážlivé dívky zdržovala její krása. Byl unesen jejím půvabem, překvapen odvahou a výřečností. Snad ho také napadlo, že oslabí víru křesťanů, když ji veřejně usvědčí z „omylů“. Povolal proto padesát pohanských filosofů, považovaných za mistry řečnictví a ti měli změnit její přesvědčení. Výsledek byl ten, že Kateřininými slovy byli poraženi a někteří se stali křesťany. Císař je prý poslal na hranici a Kateřinu dal zbít pruty a uvěznit. Legenda zmiňuje, že když se císař po nějaké době vrátil z cest, a Kateřina dál trvala na svém křesťanství, nařídil, aby byla připravena čtyři kola osazená noži k pozvolnému rozemílání Kateřinina těla až do jejího konce. Po spuštění mučícího stroje povolily provazy připoutané mučednice a kola se rozpadla. Proto je atributem, čili poznávacím znamením, při vyobrazení této světice (rozbité) kolo. Legenda dále pokračuje, že císař pak nařídil dívce setnout hlavu. Kat ji sťal tak nešikovně, že ji zároveň zasáhl i ruku a odťal jeden z prstů. Kateřinino tělo je uctíváno na Hoře sv. Kateřiny, což je nejvyšší hora Egypta. Její odťatý prst je těm poutníkům, kteří výstup na 2642 metrů vysokou horu nemohou zvládnout, ukazován v Klášteře svaté Kateřiny, který se nalézá v údolí mezi Horou sv. Kateřiny a horou Sinaj.
Nynější podoba našeho libského kostela se sice za cenu nesmírného úsilí a pomoci různých osob a institucí zlepšuje, je však stále velmi ubohá a to i vzhledem, o jak cennou památku se jedná. Minulé generace dosáhly vzniku tak bohaté umělecké galerie maleb na stěnách povznášející lidského ducha k Bohu, naše generace by neměla připustit zánik tohoto místa plného zanedbaných sice, ale stále ještě opravitelných uměleckých děl.
Každoročně na obnovu tohoto kostela vynakládá Římskokatolická farnost Františkovy Lázně – venkov mnoho set tisíc korun. Hlavním podporovatelem této obnovy je Ministerstvo kultury ČR prostřednictvím Programu záchrany architektonického dědictví, a v posledních letech je pravidelným pomocníkem a dárcem také obec Libá.
P. Jan Nep. Janeček, O.Cr., farář - administrátor